Žigul zakončil cestu na nejjižnějším místě

ČESTICE/JIŽNÍ AMERIKA – Přečtěte si poslední část našeho seriálu o cestě žigula z Čestic kolem světa.

N (1)

Cesta zdárně dokončena! Filip Vogel (vlevo) a Petr Javůrek se svým žigulem.
Foto: Kolem světa žigulem

Pokračovali jsme teplou oblastí mírného pásu ve středním Chile dále na jih. Měli jsme namířeno do Patagonie, až na poslední cíp Jižní Ameriky, do Ohňové země. Tato oblast je velmi studená a neustále tam vanou silné mrazivé větry. Přesto, že je to oblast nehostinná, se sem mnoho dobrodruhů v autech, na motorkách a i na jízdních kolech dobrovolně vydává. Tam úplně na jihu je město Ushuaia a to je považované za nejjižnější obydlené město na světě a cesta tam prakticky končí. Je to konec světa a také náš cíl.

Kolem světa žigulem

Přes větší část Chile jsme jeli po pohodlné dálnici, pádili jsme to rychlostí 80 kilometrů za hodinu a cesta ubíhala. Za pár dní jsme projeli Chile od severu až do Puerto Montt. V těchto místech v okolí rybářského města začíná Patagonie. Dálnice skončila, města a vesnice také a zemědělské oblasti vystřídaly jehličnaté lesy. Dojeli jsme k pobřeží Tichého oceánu a do cesty se nám postavily vysoké hory, na jejichž vrcholcích jsou ledovce a u jejichž paty leží mořské zátoky. Tady začíná Caraterra Austral – legendární cesta, která byla stavěna před více než čtyřiceti lety tak, aby propojila ostrovy a poloostrovy a všechna městečka mezi horami a mořskými zátokami v nehostinném prostředí na jihu země a dalo se po chilské půdě dojet až na úplný jih.

Počasí v Patagonii je dosti nevlídné a nevyzpytatelné. Nejvhodnější dobou pro návštěvu je začátek léta, ale tady jsme na jižní polokouli, takže začátek naší zimy. Ale ani tak není vyhráno. I během nejteplejších dnů je chladno a znenadání může začít pršet, nebo dokonce i sněžit.

Čtyři těžké dny

Na projetí úseku Carratera Austral jsme měli naplánované čtyři dny. Ve zkratce by se putování dalo popsat asi takto: První den jsme v mrazu a dešti čekali na trajekt, druhý den jsme se houpali na trajektu na moři a třetí den jsme jeli rozbitou cestou v mlze. Silnice je většinou pouze prašná a dost rozbitá, v deštích rozblácená s mnoha hlubokými kalužemi. Takové ježdění nebylo nic moc. Projížděli jsme pod vysokými horami a ledovci, ale že jsou nedaleko, jsme poznali pouze z mapy. Byla totiž stále mlha a pršelo. Takto jsme si jednu z nejkrásnějších tras na světě nepředstavovali.

Čtvrtý den nám vše vynahradil, vyšlo slunce a mlha se rozestoupila. Konečně jsme viděli krajinu, kterou jsme projíždíme. Úzká cestička se vinula mezi obrovskými štíty hor, modrými horskými jezery a zelenými pastvinami pro dobytek. Tento den jsme si mimořádně užili a načerpali další energii na další cestu přes Argentinu a dál na jih do Chile.

Ohňová země je velký a rovný ostrov u jižního pobřeží Jižní Ameriky a na jeho jihu leží Ushuaia a tam končí naše cesta. V Ohňové zemi foukají silné větry. Udržet žigulíka v silných vichrech na cestě jakžtakž šlo, ale upřímně jsme litovali motorkáře, kteří se musí hodně naklánět do stran, aby vyrovnali nápor bočního větru. Jak si jízdu ve vichru užívají mnozí cyklisti, jsme moc nechápali. V silných vichrech jsme se sotva drželi na nohou, takže stavět stan vůbec nebylo myslitelné. Nocovali jsme převážně v žigulíku, se kterým to také pěkně cloumalo. Ideální pro nocování byly autobusové zastávky, které zde mají podobu malých domečků opatřených dveřmi, do nichž se lze před větrem ukrýt.

Nejjižněji na světě

Po 55 000 kilometrech a po téměř osmi měsících od startu v Česticích jsme dojeli až do nejjižnějšího města na světě, Ushuai. Je to vcelku špinavé město s mnoha obchody s předraženými suvenýry. Točí se tu mnoho lidí, turistů, kteří se přijíždějí podívat na konec světa a někteří z nich pak odplouvají zaoceánskými loděmi dále na jih na chilské ostrovy, kde už není nic, nebo ještě o kousek víc na jih na Antarktidu.

Město Ushuaia není ve skutečnosti nejjižnějším místem, kam se dá autem dojet. Je tu ještě stokilometrová rozbitá a prašná cesta vedoucí dále na jih lesem a později při pobřeží až k vojenskému radaru. A až tam jsme se nakonec vydali, kvůli rozbité cestě jsme si ale říkali, že to nebyl nejlepší nápad. Jeli jsme po nehostinném pobřeží se stromy větrem ohnutými do strany. Nakonec jsme dojeli až k radaru, dál opravdu cesta nepokračuje. To je nejjižnější místo, kam jsme se s žigulíkem dostali. Užili jsme si pocit vítězství, vykouřili jsme vítězné doutníky, otočili jsme se a vyrazili jsme zpět na sever a domů.

FILIP VOGEL, PETR JAVŮREK

Čtenářská diskuze