Žigul ve Spojených státech

ČESTICE/USA – Cestovatelé z Čestic se s Orlickým týdeníkem podělili o zážitky z USA.

20615640_1624399577593420_9162832274170539043_o

Na začátku cesty po Spojených státech amerických.
Foto: Kolem světa žigulem

Na Spojené státy americké jsme měli vyčleněný měsíc a půl, ale proces vyložení žigulíka z kontejneru nám zabral podstatně víc, než jsme čekali. Ale i tak jsme v osmi státech federace najezdili 8000 kilometrů na pouštích, v lesích a vysokých horách a poznali jsme teplotní limity našeho žigulíka.

Báli jsme se, že se při transportu žigulík může poškodit, ale nestalo se tak. Jenom vypadla pojistka pro stěrače. Že nefungují, jsme zjistili snadno při jízdě v prvním dešti. Autem se po Spojených státech cestuje krásně. Je tu velmi hustá dálniční a silniční síť a všechny komunikace jsou v perfektním stavu. Jediným problémem je hustá doprava, tím spíš ve velkých městech. Velká města trpí kolonami a zácpami a my jsme trpěli ještě víc než místní.

Příliš pomalá jízda

Dalším příjemným překvapením na místních silnicích byly policejní kontroly. Zdejší policisté mohou jedoucí auto zastavit, pokud mají podezření na spáchání nějakého dopravního přestupku, jinak ne. Pokud se podezření potvrdí, jsou pokuty velmi vysoké. My se ale vždy snažíme jezdit podle předpisů, a proto nás velmi překvapil policista, který nás na dálnici dojel a zastavil. Než došel k autu, tipovali jsme, jaký přestupek jsme spáchali. Policista nám vysvětlil, že na dálnici je limit minimální rychlosti, no a my jedeme pomaleji. Ptal se, proč jedeme tak pomalu. Odpověď, že nám to jede jen takhle, ho moc neuspokojila a z techničáku si musel přepočítat maximální rychlost.

Západní část Spojených států, to je nádherná příroda a mnoho úžasných přírodních parků. Z jihu na sever jsme jeli přímo po pacifickém pobřeží po legendární „Highway 101“. Tato cesta vede po úbočí ostrého a větrného pobřeží těsně nad divokým oceánem. Dále do oceánu vyčnívaly jen skalnaté mysy se starými majáky.

Jednou z největších výzev pro našeho žigulíka bylo projetí Údolí smrti v Kalifornii. Tedy ani ne tak pro žigulíka, ale spíš pro nás. Údolí smrti, jak již název napovídá, je místo, kde se daří tak akorát smrti. Je to údolí, jehož dno leží 86 metrů pod úrovní moře. Dříve zde bylo slané jezero, které už vyschlo, a zůstala tu jenom prosolená půda a obrovské teploty. Bylo nám jasné, že extrémní teploty nemá žigulík šanci uchladit. Takže: jak na to? Projet Údolí smrti v noci? To se jevilo jako skvělý nápad, ale naposled jsme spali ještě několik set kilometrů před Údolím smrti. I když jsme pak vstávali ve tři hodiny v noci, k Údolí smrti jsme přijížděli za východu slunce. Východ slunce byl v pusté krajině jedinečný, ale přinesl s sebou i rychlé oteplování vzduchu.

Po Kalifornii jsme pak projeli státy jako Nevada, Arizona nebo Utah. Jsou to státy, kde jsou opravdové pouště, vyprahlé pustiny a s tím zase spojené vysoké teploty. Při jízdě po dálnici se tu a tam stávalo, že žigulík začal kuckat a zastavil se. Většinou jsme počkali a po chvíli jsme zase v cestě mohli pokračovat. Snažili jsme se proto jezdit spíše brzy ráno. I tak jsme sice často zastavovali a jezdili jsme na hraně přehřátí motoru, ale prakticky to šlo. Až ke vstupu do národního parku Monumet Valley. Popojížděli jsme v koloně do kopce před mýtnou bránou, a když na nás přišla řada, žigul „chcípl“. Zacouvali jsme vedle kolony a pod dohledem a za občasného povzbuzování kolem popojíždějících lidí Petr zvedl kapotu a začal s opravou. Hlavním problémem byla palivová pumpa. Naštěstí na tuto poruchu jsme byli připraveni a Petr starou pumpu vyměnil za novou.

Hloubka dvou kilometrů

Navštívili jsme mnoho národních parků. Grand Canyon nás ohromil svojí velikostí. Představte si, že jdete po úplné rovině mezi malými stromky a najednou se před vámi z ničeho nic objeví obrovská propast o hloubce dvou a šířce asi šesti kilometrů. V národních parcích Sequoia a Redwoods jsme si připadali jako mravenci, když jsme procházeli mezi sekvojemi, největšími stromy na planetě. Ve Skalistých horách v Coloradu jsme stoupali do vysoko položených průsmyků v sedlech mezi skalnatými vrcholky a v Novém Mexiku jsme naopak sestoupili několik set metrů pod zem, do obrovských jeskyní.

Měli jsme v plánu dojet na texaské pobřeží k Mexickému zálivu. Jednou za čas si projíždíme zpravodajství na internetu a při čtení CNN jsme našli zmínku o blížícím se hurikánu Harvey. Byli jsme ještě daleko před Texasem, kdesi v poušti v Novém Mexiku. Hurikán podle předpovědi měl udeřit přesně tam, kam jsme se chystali. Do střední čási Mexika se nám moc nechtělo, protože to je ta nebezpečná část. Jeli jsme několik dní Texasem podle hraniční řeky Rio Grande a když už jsme se hurikánu dost přiblížili, zatočili jsme do Mexika a vstoupili do země, kde je všechno jinak než v USA.

FILIP VOGEL, PETR JAVŮREK

Čtenářská diskuze