slovem a obrazem: Dnes už je to na „pendrek“

Člověk z paměti zpravidla chmurné vzpomínky vytěsní, zatímco k těm pozitivním a úsměvným se v mysli rád vrací. Nejsem žádnou výjimkou, takže při zmínce o pendreku se mi především vybaví oblíbená lékořicová cukrovinka z dětství. Případně obušek, který vyletí z pytle ven, jako v oné filmové adaptaci klasické Erbenovy pohádky.

Jelikož ale v žádné pohádce nežijeme, se slovem obušek (pendrek) se v těchto dnech setkáme leda tak v souvislosti se zvolením komunisty Zdeňka Ondráčka do vedoucí funkce sněmovní komise pro kontrolu GIPS. Jak známo, za svou účast v bezpečnostních složkách v roce 1989 při protirežimních demonstracích získal od svých politických odpůrců přezdívku „mlátička“. Údajně za to, že s obuškem v ruce bránil socialismus a komunistický režim.

Pravda, zvolení tohoto komunistického poslance do čela orgánu dohlížejícího na činnost policie je pro mě nepochopitelné i těžko přijatelné, ale nebudu kvůli tomu plamenně pronášet teatrální gesta o „spáchaném útoku na základní morální hodnoty“ či že byla udělena „facka české demokracii“ (to jsem vybral jen zlomek frází, které mediálním éterem zaznívají).

Fakt na to nejsem. Místo toho raději uvedu reálnou vzpomínku na „mlátičku“ ze svého mládí, jejíž zásluhou jsem policejní obušek pocítil na vlastní kůži, respektive ho pocítila moje záda. Tehdy za „socíku“ – to mi bylo nějakých 17 let – příslušník SNB zřejmě usoudil, že mě musí potrestat za to, že jsem se zúčastnil nepovoleného koncertu rockové kapely, která byla notabene na indexu. Vracel jsem se domů až k ránu a do kroku jsem si pobrukoval nějakou rockovou pecku. Nikoliv budovatelskou píseň. To už bylo na soudruha příslušníka moc. A tak mě o mých právech a povinnostech poučil obuškem. Ani jsem se nezmohl něco pípnout, třeba že mám holé ruce…

Ve Wikipedii je mimo jiné uvedeno: „Obušek není konstruován za účelem způsobit zranění, ale pouze bolest a zneškodnění protivníka.“ No, musím uznat, že oné „mlátičce“ se povedlo obojí. Zmíněná bolest sice poměrně záhy vyprchala, nikoliv však strach z příslušníků Sboru národní bezpečnosti – v tomto ohledu jsem byl zneškodněn na dost dlouho. Ovšem ostražitosti před represivními složkami jsem se nezbavil ani s novým režimem. Myslím ale, že v tom nejsem zdaleka sám…

Abych ale objasnil proč ten titulek. Vlastně jím reaguji na mnohá expresivní teatrální vyjádření, která nyní do světa vykřikují zvláště pravicoví bijci za demokracii. Vyznívají ale směšně, zvláště když právě jim v minulosti nesmrdělo spojenectví s komunisty na krajských či místních úrovních – samozřejmě kvůli zachování stávajících korýtek či získání těch nových (o tom jsem rovněž v minulosti psal).

A teď náhle žasnou, cože se to vlastně děje. To si mysleli, že komunisté budou jen paběrkovat a sloužit jako opěrné příčky pro jejich politický vzestup? Pokud se nedokázali prosadit bez jejich pomoci, jejich dnešní povyk ve jménu záchrany demokracie a morálních hodnot vyznívá až úděsně pokrytecky.

A navíc je to dnes už „pendrek“. Tedy pokud jim nepomůže Babiš. Když totiž dopisuji tyto řádky, média přinesla informaci, že by premiér v demisi vyšel opozici vstříc.

Uvidíme, jak vše dopadne.

muzikanti kopie

Čtenářská diskuze