Sedláčkův mlýn za rybníkem – Jak může člověk žít v sepětí s přírodou

Horecký rybník.

Horecký rybník.

Kdy že jsme se to naposled potulovali Orlickem s pomocí této skromné, dnes už docela letité, rubriky? Ano, ano, je to skoro měsíc… Vždycky mi po takové několikatýdenní pauze připadá, jako bych začínal úplně poprvé. Není to nepříjemné, ale když na chvíli vypadnete z rytmu, jako byste zničehonic pocítili jakousi prapůvodní odpovědnost za každou větu, kterou pustíte do (orlického) světa. A věřte, že právě to není ten nejpříhodnější pocit, když se chystáte láteřit na bezbarvost letošní zimy. Vlastně na bezbarvost a bezbělost. Už už to začátkem týdne vypadalo, že se přece jen „zabělí“, ale… darmo mluvit. Ještě že máme po ruce Orlické hory. Tam se s panem Sněhem, vzácným to hostem, setkáme. Jinak je to dost bída. Podívám se z okna a co vidím? Černobílý film. Ani ryba, ani rak.

Já vím, měli bychom kvůli sněhu na ty hory zajet, ale nakousli jsme Choceňskou naučnou stezku, která významně zasahuje i do našeho okresu, máme za sebou zastavení č. 7 – Rájecký rybník – a 8. – Kostelecké Horky, a tak navažme zastavením č. 9 – U horeckého mlýna. Dodejme, že nejen u mlýna, ale i u malebného rybníka. Od minulého stanoviště v horní části Horek je to sem pár kroků, zhruba půl kilometru. Poplést to nemůžete. Od horecké zvoničky, kterou jsme navštívili minule, se dáte z kopce dolů, přejdete kolem obecního úřadu a jste na místě.

„Člověk žil odedávna v blízkém sepětí z přírodou, a to platí i dnes, přestože většina lidí žije ve městech. Dokladem dobrého soužití venkovského člověka – hospodáře s prostředím je vhodné umísťování staveb v krajině, hospodaření na malých pozemcích s mezemi a remízky bránícími erozi, výsadby sadů a zakládání rybníků. To je možné vidět i zde v okolí,“ stojí na příslušné naučné tabuli. A jeden takový rybník máme přímo před očima. Oč je menší, o to je malebnější. Dokonce nepostrádá ani malý, a dodejme že perfektně funkční, vodotrysk (!), který jen dokresluje celkovou vlídnost celku rybníka a přilehlého mlýna.

„Sedláčkův mlýn za rybníkem využíval hojnost pramenné i povrchové vody, kterou shromažďoval v rybníce a hnal do mlýnice, kde se mlelo obilí a zvláště proso na jáhly. Později bylo zařízení upraveno na vodní pilu na dřevo, která s elektrickým pohonem slouží dodnes.

Rybník před námi je krásnou ukázkou, jak člověk může zlepšit své životní prostředí a přitom z toho mít prospěch chovem ryb a energií padající vody,“ stojí dále na tabuli.

U rybníka můžete při troše štěstí vidět skokana zeleného, hnědého, ropuchu obecnou (se snadno zapamatovatelným, úsměv budícím latinským názvem bufo bufo) a čolka obecného. Přiznávám, že jsem se kolem rybníka chvíli motal, ale na žádného obojživelníka jsem nenarazil. Že by všechna ta havěť na zimu někam zalezla?

Ještě jsem vyfotil starou, břečťanem bohatě porostlou dřevěnou mlýnici, a pokračoval daným směrem dál do jižní části obce ke stanovišti č. 10, věnovanému lidové architektuře.

  S. Klecandr

Čtenářská diskuze