Ředitelka si přivezla z Indie silné zážitky

REGION – Ředitelka Farní charity Dobruška Jana Poláčková se v listopadu zúčastnila cesty charitních ředitelů do míst podporovaných Charitou v rámci projektu Adopce na dálku. Teď o své cestě vypráví na besedách.

P1450456

„Ve třídě vidíte 50 až 60 dětí, které doslova hltají každé slovo učitelky. Kázeň je s našimi školami naprosto nesrovnatelná,“ říká Jana Poláčková.
Foto: Irena Voříšková

Vyprávění Putování po Indii aneb Proč indické děti chodí rády do školy si mohli zájemci vyslechnout už v prosinci v Dobrušce, další besedy se chystají v Rychnově nad Kněžnou a v Dobrém.Jana Poláčková by mohla o Indii vyprávět hodiny, zážitků má víc, než se vejde do jedné besedy.

Kde všude budete v nejbližší době o své cestě hovořit?
„Jsem pozvaná na besedu v rámci dne otevřených dveří rychnovského gymnázia, to bude 10. února, a 24. února se beseda Putování po Indii aneb Proč indické děti chodí rády do školy uskuteční od 18 hodin v ekocentru Krupárna v Dobrém.“

Jaký byl zájem lidí o první besedu? Na co se ptali?
„Byla jsem překvapená, tady v pastoračním centru v Dobrušce byla účast velká a lidi se na závěr ještě ptali na další věci, i když přednáška trvala hodinu a půl a základní informace během ní dostali. Já nemám normálně potřebu se někde předvádět a hovořit, ale tentokrát byly moje zážitky natolik silné, že jsem tu potřebu měla. Důvodem cesty pro mě bylo to, že jsem si chtěla ověřit, jak adopce na dálku skutečně funguje a jaký má smysl. Diecézní charita v Hradci Králové tento projekt, který spočívá v pomoci na dvou místech Indie, vede. Funguje to tam velice dobře. Kromě toho, že se v těchto místech staví školy, podporuje se navíc individuální adopce na dálku. To už ani tak nepodporuje katolická charita, ale mohou se zapojit i jednotlivci a takzvaně si adoptovat dítě tím, že zaplatí minimální částku pět tisíc korun za jedno dítě na jeho vzdělání. Touto částkou mu umožní studium na základní nebo střední škole, a to po dobu jednoho roku včetně školní uniformy a dopravy. Viděli jsme tam v praxi, jak to funguje. Byli jsme v oblasti, kam směřuje naše pomoc. Diecéze se tam stará o školy, které navštěvuje třicet tisíc žáků. Jedná se o 58 škol a v plánu je tuto síť ještě rozšířit. Je to smysluplný projekt, v němž pomáhají i peníze z nedávné Tříkrálové sbírky. Budeme v tomto úsilí pokračovat i dál.“

Dostali jste se i do rodin?
„Ano, a viděli jsme, kde by se daly další peníze použít. Rodiny tam byly velice chudé. Jako u nás fungují sociální pracovníci, tam pomáhají katoličtí kněží, kteří nás vzali i do míst, kam se turista běžně nedostane. Viděli jsme, jak tam děti žijí a z jakých poměrů pocházejí. To byl hodně silný zážitek. Měli jsme možnost vidět život v Indii v té nejubožejší formě. Obydlí jsou opravdu nuzná, když je Evropan vidí v dokumentárním filmu, nelze to srovnat s realitou. Některé rodiny mají dolar na celý týden pro šestičlennou rodinu, někde ty peníze ani nejsou. Každý člen rodiny má třeba jen hrstičku prosa na den, to je opravdu hodně silný zážitek. Takovému dítěti pomůže pět tisíc korun na celý rok, aby mohlo jít do školy, dostalo vzdělání a šanci na lepší život, než mají jeho rodiče. Bohužel, v Indii je dosud kastovní systém, který předurčuje, aby lidé žili po celý život ve své kastě. Kdo se narodí chudý, měl by chudý umřít. Systém je sice oficiálně zakázaný, ale přetrvává. Osmdesát procent žen v Indii nepracuje, otec je hlavou rodiny, manželka je ozdobou a děti jsou v Indii bohatstvím. Proto, že tam neexistuje sociální systém, který by se o rodiče ve stáří postaral, pečují o ně děti. Proto rodiny žijí v komunitách.“

Hovořila jste o adopci na dálku, víte o konkrétních lidech, kteří se zapojili?
„Je jich dost, ale bylo by jich potřeba ještě více. V současné době je do projektu zapojeno asi 1200 pravidelných dárců, kteří podporují částkou pět tisíc korun, komunikují spolu s dětmi, dvakrát ročně si píší dopisy. Když jsme odjížděli a ptali jsme se biskupa kam směřovat pomoc, říkal nám, že by tento počet dárců bylo potřeba zdvojnásobit. Našim cílem v diecézi je tedy sehnat dalších 1200 lidí, kteří by si takto chtěli vzít dítě do péče a podporovat ho. Setkala jsem se tady na Dobrušsku s lidmi, kteří jsou do projektu zapojeni a chtěli tomu svému dítěti poslat dáreček. Potkala jsem se tak i s těmito dětmi a to byl další silný emotivní zážitek. Vidět konkrétní dítě, o něž se někdo od nás stará. Viděla jsem i jejich rodiče, kteří jsou nesmírně vděční za pomoc. Nebyla jsem v Indii sama. Bylo nás celkem devět a každý z nás měl takový okruh dětí jako já. Bylo to velice příjemné setkání.“

Jak taková indická škola vypadá?
„Katolické školy v Indii mají velice dobré jméno. Je to zajímavé, protože indická společnost se skládá z 80 procent z hinduistů, 14 procent je muslimů, další jsou z ostatních náboženství a jen 3 procenta jsou křesťané. Postavení učitelky v Indii je velmi vážené, má ve společnosti prestižnější postavení než třeba práce pilotů. Ve třídě vidíte 50 až 60 dětí, které doslova hltají každé slovo učitelky. Kázeň je s našimi školami naprosto nesrovnatelná. Děti mají opravdu silnou motivaci se učit, protože to pro jejich život znamená hodně. Prošli jsme mnoho a mnoho škol během týdne, všude to bylo stejné. Můj odhad je, že děti prožívají ve škole tu hezčí část dne. Doma je čeká práce, starosti o jídlo a nuzné podmínky.“

Co vás v Indii nejvíce překvapilo?
„Pro nás všechny byl největší šok indická doprava. Zaskočil nás neuvěřitelný chaos. Na silnicích se pohybují auta, rikši, kola, různé doma vyrobené dopravní prostředky, mezi tím krávy, ovce a psi. Kromě zvířat všichni troubí. Máte pocit, že tam neexistují žádná pravidla. Z toho jsme byli celých čtrnáct dní v šoku. Cesty tam jsou navíc nebezpečné, hrozí kolize.“

Viděli jste v Indii i turisticky známá místa?
„Využili jsme toho, že jsme v Indii na charitní cestě, a zaplatili jsme si výlet i na turisticky známá místa. Všichni ředitelé si tuhle cestu platili sami. Viděli jsme i Tádž Mahal, Ágru a další místa v okolí Dillí.“

Putování po Indii leták

Čtenářská diskuze