Prožila dva roky v Afghánistánu

Pernicová 2012-11-23 10.44.41ČESKÉ MEZIŘÍČÍ – Málokdo ví, že ve válkami zmítaném Afghánistánu patří pouštění draků k nejoblíbenějším zábavám místních lidí. S besedou nazvanou Jak se žije v zemi lovců draků přijela do Českého Meziříčí Zuzana Pernicová, kterou k Českému Meziříčí vážou příbuzenské vztahy. Svou besedu chtěla původně zaměřit spíš cestovatelsky než na svou práci v misi v Afghánistánu, ale dotazům na ni se nebránila.

„Ráda vzpomínám skoro na všechno, nejraději na své afghánské kolegy. Afghánci jsou známí svou pohostinností a zažili jsme s nimi mnoho hezkých chvil v jejich opravdu velkých rodinách. Jedna čítá zhruba patnáct lidí. Předloží vám spoustu dobrot a nepustí vás domů, dokud je všechny nesníte. Dávají tím najevo, jak si vás jako hosta váží. A mají neuvěřitelný smysl pro humor, přes to všechno, čím prošli,“ zavzpomínala na afghánskou pohostinnost Zuzana Pernicová.

Tamní jídelníček obsahuje hodně masa a tuku.

„Pro naše žaludky to je dost nezvyklé. Není to ale nedobré. Je to strava hodně výživná – pro lidi, kteří namáhavě pracují. Pro našince je to docela kalorická bomba. Co mi hodně chutnalo, byly knedlíčky plněné pórkem a špenátem, to jídlo nazývá ašak. Místní to moc neuznávali, protože to není maso. Ašak se poléval bílým jogurtem a posypal cizrnou. To mi moc chutnalo,“ prozradila Zuzana.

Ženy, domluvená manželství a burky

Nejvíce dotazů se točilo kolem života žen, které mají v muslimských zemích podle našich představ těžké postavení. Prý to však ve většině případů neberou jako hendikep. Domluvená manželství jim většinou nevadí. Ani jejich tradiční oděv včetně burky. Jsou tak odmalička zvyklé.

Měly jsme kolegyně, které přišly v burce do práce, sundaly ji, a byly pod ní dokonce i nalíčené. Když šly z práce, tak se do ní zase zahalily, prý proto, aby je na ulici někdo zbytečně neokukoval,“ řekla k tomu Zuzana Pernicová.

Podle ní uznávají v Afghánistánu „tři pohlaví”, a to muže, ženy cizinky a ženy.

„Role žen je z našeho pohledu velice složitá. I když na cizinky tam je pohlíženo trochu jinak. Nejdřív nás vnímají jako cizinky s nějakým posláním, pak teprve jako ženy. Musíme dodržovat běžné kulturní zvyklosti, jako chodit zahalené, nepodávat mužům ruku a podobně. Navíc já jsem nechodila nikdy nikam sama, takže mě nic do problémů nedostalo,“ podotkla Pernicová.

Člověk v tísni má nastavená bezpečnostní pravidla tak, aby zaměstnancům hrozilo co nejmenší bezpečnostní riziko.

Negativně vnímala pouze tragické příběhy lidí, se kterými se setkala. Ve všech rodinách mají příbuzné, kteří byli uneseni či prožili jiné hrozné zážitky nebo byli zavražděni díky válce a terorismu.

Proč se mladá dívka vydává do světa pomáhat?

Zuzana Pernicová prý ráda cestovala po rozvojových zemích Afriky a Asie. Po nějaké době si řekla, že výlety jsou fajn, ale že by bylo lepší se do nějaké země podívat na delší dobu, žít tam a více ji poznat. V ideálním případě jí něčím přispět a nějak pomoci.

„Podle toho jsem si vybrala i studijní obor, studovala jsem sociální geografii a regionální rozvoj. Spojil se mi tak koníček cestování s oblastí mojí práce. V Afghánistánu jsem konkrétně měla na starosti vzdělávací program. V rámci něho pomáháme středním zemědělským školám v Afghánistánu, což je pro rozvoj země velice důležité. Většina lidí tam pracuje v zemědělství, zhruba osmdesát procent, ale desetiletí válek silně narušila přirozený řád, v kterém tradičně předával dovednosti otec synovi. Teď je potřeba opět všechno vrátit do zaběhnutých kolejí, to se tam snažíme,“ dodala Zuzana.

V současné době má v humanitární organizaci Člověk v tísni trochu jinou pozici. Po výjezdu na mise do Etiopie a Afghánistánu, na nichž na každé strávila dva roky, teď jezdí na kratší mise na podporu vzdělávacích programů.

Čtenářská diskuze