přišlo do redakce: Chemický posyp by pomohl bezpečnějšímu cestování

ORLICKÉ HORY – Příroda se lidem asi nikdy nezavděčí. Když prší, chtěli by sluníčko, když jim svítí dlouho, vztahují ruce k nebesům a prosí o déšť. Když je horko, hledají stín, v zimě vzpomínají na léto. Před koncem kalendářního roku téměř dávají na modlení za bílé Vánoce. A po nich by nejraději hned jaro. Ale ono to tak snadno nejde. Každá roční doba má svoje zákonitosti a my se jim musíme chtě nechtě přizpůsobovat. Někdy to jde lépe, jindy hůř. Zvlášť zimní období má mnoho specifik. Teď například mráz, co může trápit lidi od Hradce Králové až po Velkou Deštnou a taky sníh, kterého letos na horách napadlo víc než jindy. Poměrně bohatá nadílka vloček spadla v dost vlhké podobě a působí mnoho problémů, pokud nebyla na silnicích ihned uklizena, nebo vozovky nebyly ošetřeny posypovou solí. Chcete-li, tedy chemicky. Takové vozovky poměrně rychle oschly a jízda po nich je i teď velice příjemná. Ostražitosti ovšem není nikdy dost. Na druhém pólu, mluvíme-li o údržbě silnic, jsou vozovky, které se nestihly včas a dostatečně vyhrnout, a navíc se solit nesmí. Jedním z takových úseků je cesta z Olešnice v Orlických horách přes Lewin Klodzki do Náchoda.

strom_zima_silnice

Ilustrační foto: Pixabay.com

Tuto velice výhodnou zkratku využívá mnoho lidí dojíždějících do práce i na nákupy. Dílem svatého Petra, dílem mocného měsíčka Ledna se ale tenhle úsek stal neuvěřitelně rozbitým, zvrásněným a zledovatělým korytem. Nebýt štěrkového posypu, byla by to krásná bobová dráha. Jezdit po něm můžou jen šílenci nebo skuteční profíci. Je to opravdu velice nebezpečné. A protože jde o jeden z těch nesolených úseků, pomoct by mohla snad jen Maruška, kdyby poprosila o pomoc některého z letních měsíců. Jenže ta funguje jen v pohádkách. Na koho se ale obrátit, když se stane něco takového jako v následujícím případě?

Riskantní cesta hasičů skončila dobře

Ve středu 23. ledna večer byli olešničtí hasiči požádáni o pomoc při požáru obydlí na okraji nedalekého Lewina. Autocisterna jela pomalu, tedy poměrně bezpečně. Asi čtyři sta metrů před státní hranicí se však v protisměru objevilo osobní auto. Jeho řidič nedbal našeho modrého výstražného světla, pokračoval v jízdě, zastavil až ve velice úzkém místě. Řidič hasičského speciálu zůstal téměř stát také, nicméně pak se auto pokusil objet. To se stalo téměř osudným, náklaďák spadl pravým předním kolem mimo vozovku. Osádka vystoupila, aby nasadila sněhové řetězy a bylo možné vycouvat. Spěchala na místo, kde hořelo. Nešlo to ale snadno. A už vůbec ne rychle.

Protijedoucí řidič s pražskou registrační značkou zpočátku couvat nechtěl, a ani to moc neuměl. Autocisterna mohla jet jen na první rychlostní stupeň a na volnoběžné otáčky motoru. Teprve po těch čtyřech stovkách metrů už bylo místo k bezpečnému míjení aut.

A požárem postižený dům? Byla, nebo spíš je to v podstatě novostavba, celá ze dřeva. Hořet začala zřejmě od kouřovodu, umístěného nejspíš moc blízko dřevěného stropu. Díky včasnému zpozorování požáru a kvalitnímu rychlému zásahu polských kolegů došlo na štěstí jen k relativně malým škodám.

Takže se na závěr ptám – to opravdu nelze ani v těchto extrémních případech povolit třeba jednorázově posolení neskutečně nebezpečného, ale občas nezbytně potřebného úseku silnice? Když to navíc na polské straně možné je?

Současná situace přece jen přináší pro obec jedno pozitivum. Poláci, jezdící pracovat do automobilky, teď jezdí přes Náchod, a já se cestou do zaměstnání nemusím tolik bát protijedoucích vozidel.

Josef Klouček, Olešnice v Orlických horách

Čtenářská diskuze