Přijela pouť

Jsou prázdniny. Naše veřejnoprávní Česká televize nás, jako koždoročně, oblažuje programem sestaveným z reprízovaných pořadů. Seriál Chalupáři běží v nedělním prime timu už asi po 187. Ne že by snad herecký part pánů Kemra a Sováka nebyl ke koukání, naopak, ale přece jenom? Platíme si o prázdninách stejné koncesionářské poplatky jako po zbytek roku, tak bychom mohli přece jenom dostávat kvalitnější menu než okoralý chleba s máslem z minulého týdne.

Tohle téma se omílá už několikátý rok, pana generálního ředitele však nechává chladným. Mne by to při jeho platu a bonusech k němu nechávalo chladným asi taky. Díky tomuto reprízovacímu kolovrátku jsem náhodou zachytil i opakování koncertu k 70. narozeninám Karla Gotta. Mistr byl tenkrát ještě ve skvělé formě, Ivance bylo o 10 roků méně, ostatně jako všem hostům na této velké párty v O2 aréně. Stejně tak i účinkujícím. Někteří za tu dobu od tohoto koncertu odešli do hudebního nebe (nebo pekla?), někteří zmizeli z obrazovek, takže jsem marně identifikoval „who is who“. Stálice se drží, ale bohužel stárnou. Ale tak je to s námi se všemi. Čas je běžec s dlouhým krokem, abych použil stylově text jedné staré písně. Interpreti stárnou, jen hity přetrvávají. A právě těch má „božský Kája“ skutečně „něurekom“.

Při téhle hudební retrospektivě jsem si znovu uvědomil, jak hlubokou stopu zanechal v naší populární hudbě (a to bylo skoro před 10 lety). Také ovšem díky svým spolupracovníkům, z nichž Karel Svoboda byl asi tím hitmakerem největším. Při jeho hitu Přijela pouť jsem si vzpomněl na poutě mého mládí, které měly i na venkově jiný rozměr, než mají teď. Tehdy skutečně „lidí houf zaplnil na návsi kdejakej kout“.

Nebyl čas desítek kanálů všech možných televizí, internet byl někde mezi vizemi Julese Vernea, o mobilních telefonech nemluvě. Žádné sociální sítě neexistovaly, jedině snad ty rybářské. Lidé se rádi sešli na pouťové tancovačce v místním hostinci (to ještě existovaly a nezanikly po nevhodné privatizaci), přijel kolotoč, houpačky a také střelnice, babky kolotočářky rozbalily své stánky. Štěstí za korunu, turecký med zabalený do kusu hnědého hrubého papíru, střelby do kola štěstí pro ty malé, pro větší potom na válečky a pro borce pak na papírové růže, kterými obšťastnili dámy svého srdce. Žádnému nevadilo, že flinty, které byly k dispozici, mají trochu ubroušenou mušku, aby snad dobří střelci nezruinovali majiteli střelnice krám. A nad tím vším nápis: Dobrý střelec – miláček žen! To jsme přece museli střílet, ne?

I u nás v Sedloňově byla o minulém víkendu pouť. Bez kolotočářů, ti už na vesnice dávno nejezdí, to by pro ně nebylo rentabilní. I o tak velké pouti, jako je třeba ta dobrušská, se prý rozmýšlejí, jestli se vůbec vyplatí tam s těmi moderními atrakcemi jezdit. Místo toho přijeli hasiči z Olešnice v O. h., aby ukázali a předvedli dětem i dospělým svoji špičkovou hasicí techniku. Auto bylo obsypané. Loutkové minidivadlo z Přepych předvedlo svou minihru o Laudonovi, který jel skrz vesnici, a písničku zpívali malí i velcí. Tradiční fotbal Sedloňov proti zbytku světa přinesl 12 gólů, mužstva se rozešla za stavu 6:6, zatímco na MS v utkání o třetí místo padly pouhé dva góly. A následné posezení s kapelou Staří koně se protáhlo do nočních hodin. Není divu, pivo bylo správně vychlazené a maso na rožni nemělo chybu. Snad proto „lidí houf“ obsadil na fotbalovém hřišti „kdejakej kout“. A nedělní mše svatá pod párty stanem měla také svoje kouzlo, neboť nejen chlebem živ je člověk… Sejdeme se zase za rok, až „svatá Markyta hodí srp do žita“. Věřím, že v tak dobré kondici a společnosti jako letos. Vždyť pouť je jenom jednou do roka!

Čtenářská diskuze