Před padesáti lety obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy

Aktuální vydání Orlického týdeníku vám přináší tři autentické vzpomínky na srpen roku 1968.

Mých prvních šest dnů okupace

Byla středa 21. srpna 1968. Časně ráno jsem jel vlakem do tiskárny v Hradci Králové „lámat“ okresní noviny, připravit Jiskru Rychnovska k vydání. Na nádraží v Týništi nad Orlicí a ve vlaku jsem se dozvídal rozmanité informace.

Shodovaly se v tom, že v noci z úterý na středu vtrhly do republiky okupační jednotky armád Varšavské smlouvy.

Když jsem předával tiskárenskému metérovi, s nímž jsem měl našemu týdeníku dávat podobu, přečmárané „zrcadlo“, očekával jsem jeho pohoršení – razíval zásadu, že „špígl“, který putuje z redakce do tiskárny, je definitivní.

Tentokrát ani nehlesl a na „loďce“ dělal místo čerstvé sazbě. Pro sazeče jsem mu podával rukopis – skutečně psáno rukou – čerstvé zprávy. Nemohl jsem připustit, aby nazítří vyšly noviny, jako kdyby se nic nestalo. Připravená sazba byla roztavená a nahrazená čerstvě vysázenými aktuálními články, které jsem s pomocí vedení tiskárny různě získával a jež sazeči jako o překot sázeli, aby týdeník vyšel co nejdříve, protože kde byla jistota, že nedojde k obsazení tiskárny okupanty. Projev prezidenta republiky, Prohlášení zaměstnanců ADASTu Dobruška – odsouzení okupace s požadavkem odchodu armád… V poslední době jsme pravidelně otiskovali vtipkující Neuvážené úvahy – v tomto případě to byla Uvážená úvaha: „Klid, rozvaha, jednota a věrnost jsou silou.“ Co jiného proti samopalům a tankům?

Ludvík Uhlíř

Více v tištěném vydání

podpisování občanů proti okupaci na dnešním Starém náměstí v RK, dříve nám. Zdeňka Nejedlého, vedle byla popelnice na vhazování legitimací  Svazu Československo-sověstského přátelství

Podepisování občanů proti okupaci na dnešním Starém náměstí v RK, dříve nám. Zdeňka Nejedlého, vedle byla popelnice na vhazování legitimací Svazu Československo-sověstského přátelství.
Foto: Archiv Josefa Kráma

Zírala jsem do ústí hlavně tanku

21. srpna 1968 asi v šest hodin mě probudilo hlasité klepání na dveře bytu a volání sousedky, ať si pustíme rádio.
Maminka už byla v kuchyni, slyšela jsem ji zapnout radiopřijímač a z něho šokující volání rozhlasu o pomoc. Co jsem do té doby znala z filmů a dramatizací o válečné historii, najednou znělo v realitě všedního dne. Vyděšená jsem vstala a vzdor nejistotám toho rána pospíchala na autobus. Jak dlouho jsem na něj čekala, to si nepamatuji, ale do svého prvního zaměstnání v Dobrušce jsem dojela ještě v ranních hodinách.

Příslovečný klid před bouří byl jen zdánlivý. Hloučky lidí postávaly v ulicích a rokovaly o neuvěřitelné situaci. Na oblačné obloze se z mraků chvílemi vynořovala letadla za temného hukotu leteckých motorů, které dotvářely zvukovou kulisu absurdní situace.

Blanka Růžičková

Více v tištěném vydání

polská okupační vojska na silnici u studánky u rk

Polská okupační vojska na silnici u hotelu Studánka nedaleko Rychnova nad Kněžnou.
Foto: Archiv Josefa Kráma

Vzpomínka na 21. srpen

Bráškové Čenda a Venda strávili mnohokrát část letních prázdnin u dědy a babičky. Dobrodružstvím pro ně byla už cesta autobusy a vlakem s přestupy a navzdory všem nástrahám dojeli vždycky dobře. Auta v domácnostech bývala v těch dobách výjimkou. Jejich rodiče pracovali v zemědělství, v srpnových dnech bývala (a dodnes je) sklizňová špička, a tak pomoc prarodičů přišla vhod. Kluci mohli (a někdy i museli) pomáhat na zahrádce, obracet seno, chodili s dědou ke včelám a někdy i do hospody. Samo sebou na limonádu. Nicméně, co se v mládí naučíš, ve stáří můžeš dělat, praví jedno přísloví.

Josef Klouček

Více v tištěném vydání

Čtenářská diskuze