Posádka žigula si vybrala ideální místo na servis

ČESTICE/JIŽNÍ AMERIKA – Sice už jsou několik týdnů doma, ale jejich neuvěřitelnou cestu žigulem kolem světa jsme si nezdokumentovali do konce.

14

Opravit žigula není jednoduchá věc. V akci Petr Javůrek.
Foto: Kolem světa žigulem

Peru je rozlehlá země ve střední části Jižní Ameriky u pobřeží Tichého oceánu. Plán pro Peru jsme měli jasný. Pouštní severozápadní oblast rychle projedeme a v jihovýchodní části se zdržíme víc a navštívíme skrytá vysokohorská města, oblasti s pozůstatky incké kultury Machu Picchu a užijeme si cestování zajímavou vysokohorskou přírodou. Tak snadné to ale opět nebylo.

Cesta severozápadní částí byla vcelku nudná a zdlouhavá. Jeli jsme po dálnici, po pravé straně pobřeží oceánu, po levé straně poušť a tak to bylo stovky a stovky kilometrů. Čas od času jsme minuli rybářské vesničky a města.

Velká pouštní města jsou rozpálená a špinavá, s příšernou dopravou. Peruánští řidiči jsou jedni z nejhorších z těch, které jsme cestou potkali. Vozovky ve městech jsou v bídném stavu a navíc plné zpomalovacích retardérů.

Mezi výmoly, ve kterých je možné lehce utrhnout kolo, kličkují auta, náklaďáky, chodci, motorkáři a rikši. Rikši tady jezdí speciálně divoce. I když malými okénky řidič rikši pořádně nevidí kolem sebe, po silnicích jezdí, jak ho napadne. Značky tam nějaké jsou a nějaké semafory občas fungují, ale spíše se tu jezdí na cit.

Dávné civilizace

Těšili jsme se, když jsme se v jižní části Peru přiblížili k jednomu z našich cílů. V poušti u města Nasca se tu skrývají kresby dávné civilizace. Jsou tu zobrazená zvířata a některé předměty. Dochovala se jenom část těchto obrazců, zbytek zavál písek a čas. My jsme tedy jezdili a jezdili, ale nic jsme nemohli najít, protože obrazce jsou desítky metrů velké a pěkně jsou vidět jen z velké výšky, třeba z letadla. Uprostřed tohoto legendami opředeného místa je pahorek, jenž tvoří jakýsi střed obrovského několikakilometrového kalendáře. Na tomto magickém místě jsme počkali na západ slunce v poušti, kdy se celá krajina zbarvila úplně doruda, a v noci na nebe plné hvězd, v poušti obzvláště úžasné.

V magickém místě u pahorku jsme načerpali síly a vyrazili jsme do hor. Začali jsme na úrovni moře a čekala nás cesta až do 4 500 metrů nad mořem a pak nahoru a dolů a nahoru a dolů. Jakmile jsme se začali vzdalovat od pobřeží, silnice se kroutila v údolích a po strmých svazích stoupala výš a výš. Serpentinami jsme se z horkých vyprahlých údolí dostávali na místa s krásnými výhledy a okolní krajina se pozvolně měnila. Teplou písčitou zem střídaly stromy a lesy, které výš ustupovaly keřům, a ty v nejvyšších partiích pouze travnatým kopcům s pasoucími se lamami. A nad tím vším se v dálce tyčilo mohutné pohoří And.

V nadmořské výšce kolem 4 000 metrů nad mořem to zase přišlo. Žigulík se zakuckal a zastavil. Na rozdíl od USA to nezpůsobilo obrovské teplo, ale velká nadmořská výška a s tím související menší objem kyslíku ve vzduchu.

Prudká a dlouhá stoupání, nadmořská výška a odpolední vyšší teploty vytvořily pro žigulíka vražednou kombinaci. Někdy jsme měli obrovské problémy vůbec jet. Museli jsme velmi často stavět a nechávat žigulíka odpočívat a vychladnout. Byli jsme takovou jízdou tak otrávení, že jsme přemýšleli, že se vrátíme zpět k pobřeží. Pomalu a nejistě jsme se prokousávali dál a dál do hor.

Velké lákadlo jsme museli vynechat

Velké lákadlo Machu Picchu v peruánských Andách jsme museli vynechat, protože cesta k němu je náročná a my bychom tam cestovali možná až doteď.

Před odjezdem na cestu kolem světa Petr na otázku „Dokáže žigulík vyjet až do 5000 metrů nad mořem?“ odpověděl: „Je jenom jeden způsob jak to zjistit.“ A tak jsme to zkusili při výletu k Duhovým horám a zjistili jsme, že to nedokáže, alespoň náš ne. Uprostřed kopce jsme se zastavili a dopředu neujeli už ani metr. Scouvali jsme a pod vysokými horami nechali žigulíka přes noc odpočívat. Více už jsme ho netrápili a pokračovali jsme po náhorní plošině dál.

Zdálo by se, že jsme v Peru kvůli problémům nic neviděli, ale není to pravda. Vystoupali jsme do hlavního města incké civilizace Cuzca. Město leží v nadmořské výšce 3 310 metrů nad mořem. Dříve bývalo hlavním městem incké civilizace. Po ní tady zbyly kamenné ruiny a teď je Cuzco hlavním městem turistického ruchu v oblasti. Taková místa nás ale moc nebaví, a proto jsme brzy vyrazili dál.

Cesta po náhorní plošině po téměř rovné silnici byla již klidnější. Ano, museli jsme čas od času stavět a chladit motor, ale k dalšímu nášemu velkému cíli – jezeru Tititcaca – jsme dojeli v poklidu. Největší vysokohorské jezero na světě leží v nadmořské výšce 3 810 metrů. Kolem nás bylo úžasně modré jezero. Vybrali jsme si ideální místo pro servis. Hlavně jsme pročistili karburátor a doufali jsme, že problémy ustanou. Pomohlo to jen částečně, další potíže nás čekaly v Bolívii. Došlo i na ledovou koupel v jezeře a silnou bouřku. Krásně jsme strávili poslední den v Peru a druhý den jsme vyrazili na hranice s Bolívií.

FILIP VOGEL, PETR JAVŮREK

Čtenářská diskuze