Pavel Sýkora: „Fotbal a práce mně potom vždycky pomohly vyčistit si hlavu od černých myšlenek.“

Někomu život dopřeje a někomu zase naloží tolik, že by to neutáhlo ani stádo volů. Mezi druhé případy patří Pavel Sýkora z Opočna, trenér malých fotbalistů spojeného týmu Opočna a Dobrušky.

OPOČNO – Na svůj osud si nestěžuje, snaží se být pozitivní, ale jak sám přiznává, občas ho přepadly černé myšlenky. Po svém úrazu, který jej následně připoutal na invalidní vozík, našel smysl a náplň života ve fotbale. Na nedávném galavečeru „Nejúspěšnější sportovec Rychnovska 2017“ v rychnovském Pelclově divadle byl za to oceněn v kategorii trenér. „Po úrazu to bylo pro mě hrozně těžký, srovnat se s tím,“ vrací se ke čtyřicet let staré události PAVEL SÝKORA (60).

DSCN6286Jak si vážíš ceny, kterou jsi přebral na slavnostním galavečeru?  

Vážím si ji moc. Když tě někdo pochválí, poplácá po ramenou a ocení, vždycky to potěší, že jsi něco asi nedělal špatně. Navíc si toho všimli lidi a organizace, které mě na cenu navrhli, o to si pak toho vážím víc.

Věděl jsi, že budeš oceněn, nebo že jsi byl navržen na cenu pro trenéry?

Nevěděl. Asi tři týdny před galavečerem mi volala paní z pořádající agentury a oznámila mi to. Na cenu mě navrhli z komise mládeže OFS Rychnov Václav Leimer a pan Vodák.

Ten večer, když jsi přebíral cenu, jsi měl jaký pocit? Proběhla ti v hlavě třeba celá trenérská kariéra?

Husí kůži jsem měl. (směje se) Nerad mluvím, proto jsem si říkal, že snad po mně nebudou chtít nějaký velký proslov, jaké se dělají při takových příležitostech. Naštěstí se mnou moderátor udělal jen krátký rozhovor, který se točil hlavně okolo Daniela Trubače, který mi také prošel rukama a teď válí ligu v Teplicích.  Takže jsme spíše probrali kariéru Dana. Moderátor ho prý viděl v Teplicích, jak si po tréninku přidává, tak jsem mu potvrdil, že když Dan v něčem zaostával, ať to bylo v Opočně nebo potom v Hradci, tak pořád u baráku a na hřišti piloval technické věci, aby byl nejlepší. Ve všem chtěl být nejlepší, ať se jednalo o fotbal, hokej nebo hru Člověče, nezlob se. V tom je jeho přednost.

V Opočně tě zná každý, ale také jsi známý mezi fotbalovou mládeží, rodiči a fanoušky, kteří tě vidí na zápasech. Ale ty nejsi rodilý Opočeňák…

Tak jsem i nejsem. (usmívá se) Narodil jsem se v Teplicích, kde hraje Dan Trubač, fandím jim, a do Opočna jsem přišel ve dvanácti letech, když mi umřela mamka a teta si mě vzala do výchovy. Moje mamka a teta se narodily v Opočně, takže svým způsobem mám kořeny tady. Do Opočna jsem přišel v 69.

Tady ses věnoval sportu?

Právě, že vůbec. Ve škole jsem nebyl žádný premiant, proto jsem musel tetě pomáhat s hospodářstvím. Ale v Krupce, kde jsem předtím bydlel, jsem hrál fotbal, v Opočně na to nebyl čas. Sportoval jsem hlavně ve škole při tělocviku. Měli jsme výborného tělocvikáře pana Dolka, což může potvrdit třeba Miloš Killar, který teď trénuje Dobrušku. Jak mohl, tak s námi dělal atletiku, fotbal a další sporty. My za něj měli takovou kondici, protože, když jsme zlobili, dal nám posilovačky. To byly ještě tělocviky, ne jako dnes. Pan Dolek byl „pan tělocvikář“.

DSCN6281Jsi upoutána na invalidní vozík. Kdy a vlastně co se ti stalo?

Bylo to 28. března 1977 tady v Opočně. Vracel jsem se z práce domů na motorce a u hřbitova jsem se srazil s trabantem a blbě jsem spadnul na záda. Rovnal jsem si tašku, která mi sjela, a tím jsem strhnul trošku řídítka do protisměru.

Po nárazu jsi byl při vědomí?

Ano, byl. Já přeletěl řídítka a padal jsem na hlavu a záda, no a zlomil jsem si tři obratle a přerušila se mi mícha. Vloni to bylo čtyřicet let, takže to mám takové druhé narozeniny.

Do které nemocnice tě vezli?

Zrovna od Dobrušky jela sanita, takže nikoho volat nemuseli. Odvezli mě sem do nemocnice. Udělali první rentgeny, zkoušeli citlivost. To mi dělal pan doktor Herzig. Píchal mi do prstu a už asi věděl, co se stalo. Poté mě odvezli do Hradce, tam další vyšetření, jestli nemám vnitřní krvácení. Já si ještě u toho zlomil ruku, ale o tu se tak moc nezajímali. Nehoda se stala ve čtyři a já byl z Hradce v deset večer zpátky v Opočně v nemocnici, protože si obratle sedly zpátky. 19. března jsem slavil dvacetiny a 28. března se mi to stalo.

V Hradci ti hned řekli, jaké budeš mít následky?

To ti neřeknou. Jen mi sdělili, že mám poškozenou páteř, že jsem teď částečně ochrnutej a až se tělo dá zpět do pořádku, tak se uvidí. Oni to ale už věděli, že mám přerušenou míchu a už nikdy nebudu chodit. Zase to neřekli s ohledem na havárku, protože jsem byl v šoku, tak asi aby na mě toho nebylo moc. Měl jsem také trochu problémy s dýcháním po nárazu.

Kdy ses dozvěděl definitivní verdikt, že nebudeš chodit?

Tři měsíce jsem ležel v Opočně, pak jsem jel na rehabilitaci do Kladrub. Tam jsem se to dověděl, ne od doktorů, ale od spolupacientů na vozíku, kteří tam byli už poněkolikáté a byli třeba pět nebo deset let na něm. Měli jsme tam karty „teplotky“, kde jsme měli rozepsané procedury. Jednou se tam chlapi-pacienti koukli na diagnózu – TH6. To už nikdy nebudeš chodit, řekli mi. Tam už poslední naděje zhasla. Na druhou stranu, když jsem tam viděl ostatní vozíčkáře, jak tam přijíždějí auty, tak mě to nabilo, i když jsem černé myšlenky měl.

Musí to být hrozný pocit, do něhož se nikdo neumí vžít, když se ti obrátí život naruby…

To se nedá popsat. První dny byly těžké. Jak jsem do Kladrub přijel, musel jsem se všechno učit. Druhý den přišel zřízenec „hodil“ mě na vozík, a že mám jet do druhýho patra. Přijel jsem tam a hrozná deprese, když to tam vidíš, všichni na vozíku… Když tam přijde zdravý člověk a vidí to všechno po kupě… Asi ho to taky vezme. To je stejný, jako když mě potkáš v Opočně, nepřijde ti to tak, jako když bys nás viděl ve větším počtu. Postupně cvičením a zaměstnáním se člověk v léčebně dostává zpátky do života. Učíš se strojit, obouvat, na toaletu se dostat… prostě základní věci, které zdravým ani nepřijdou.

Jak to bylo těžký se najednou zapojit do života s takovým omezením?

Potřebuješ ze začátku pomocníka. V Kladrubech jsem byl z počátku zatuhlej a ve vozíku jsem spíše ležel, než seděl. To jsem ale cvičením odboural. Okukoval jsem druhé, jak vylézt na postel, jak se obout. Byl jsem oslabenej, proto jsem musel posilovat, hlavně levou ruku, kterou jsem měl zlomenou. Říkal jsem si, že dokud nezvednu svoji váhu, bude to těžké, protože pak bych musel žádat zřízence, ale chtěl jsem být rychle samostatný.

DSCN6283Byl okamžik, kdy sis řekl: Žiju, přežil jsem to a chci se zapojit do života!? Bylo to už v Kladrubech? 

Hodně mě motivovali kluci, co do Kladrub jezdili už poněkolikáté, když jsem viděl, že „normálně“ žijou. To byl asi ten rozhodující moment.

Co psychologové, měli jste je v Kladrubech, nebo to berou tak že vás hodí do vody a plav?

Nebyli tam. Nás se snažili spíše hodně zaměstnat různými kroužky, abychom na úraz tolik nemysleli. Já třeba chodil na keramiku. Ti „zkušení“ pacienti trochu narušovali morálku. (směje se) To nebylo jako v lázních, kde jsi po procedurách mohl jít ven. Tady byl režim a oni ho trošku nedodržovali.

Po prvním pobytu ses do Kladrub vrátil?

Ne, už jsem tam nechtěl. Vrátil jsem se domů a hrozně mě podržela teta Burýšková, pomáhala mi a udělala pro mě hrozně moc. Nejdřív si mě vzala po smrti mamky ve dvanácti, jak jsem říkal. Naši mě měli dlouho v jedenačtyřiceti, celkem nás bylo sedm dětí. Ségru jsem měl o dvacet let starší. Přivezli mě domů, udělali nájezd do baráku a postupně se vše přizpůsobilo tomu, abych mohl normálně žít. Za to jsem jí moc vděčný.

Jak ses postupně začal zapojovat do života?

Libor, syn tety, dělal v dnešním DUO Opočno, kde práce byla zaměřená i pro invalidy, tak se tam poptal na práci pro mě. Po roce, když jsem byl doma, tak jsem se tam byl podívat a bylo tam hodně prací, které bych s mým hendikepem zvládal, tak jsem tam nastoupil. To mi hodně pomohlo a sedmnáct let jsem tam vydržel.

A co fotbal?

K němu jsem se dostal přes kamaráda Zdenka Jelena. Bylo to na jedné grilovačce. Říkal jsem mu, že by mě bavilo dělat s mládeží a on mi nabídl, ať jim jdu pomoci. Spolu s Michalem Schejbalem měli na starosti elévy a mladší žáky. Zkusil jsem to jako vedoucí týmu a postupně jsem začal chodit i na tréninky. Hodně jsem se od Zdenka naučil.

Děti jsou hodně zvídavé a přímé. Ptali se tě třeba, proč jsi na vozíku?

Některé jo. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a postupně už to braly normálně. U těch dětí člověk zapomene na trable, problémy a černé myšlenky. To zná i zdravý člověk. Děti tě úplně odzbrojí a při tréninku na vše zapomeneš.

Kdy přesně jsi začal s fotbalem?

V 93. Měli jsme elévy a mladší žáky, celkem čtyřicet dětí. To ještě nebyla konkurence jiných sportů a počítačů. Postupně jsme postupovali kategoriemi. Já později začal trénovat s Jirkou Daříčkem ze Semechnic. Vždycky jsem si k sobě vzal někoho z rodičů. Nejdříve to byl Tetřev, pak Mrázek a nakonec přišel Daříček. My jsme měli mladší žáky. Pak jsme se v dorostu odtrhli. Zdenek Jelen šel do chlapů a my s Jirkou Daříčkem přebrali dorost. V téhle kategorii jsem pak skončil, protože jsme měli jiný názor na novou sezonu než vedení. Protože kdybychom šli o soutěž níž, jak chtělo vedení, tak bychom měli přetlak kluků, protože v oblasti nebyl potřeba mladší dorost jako v přeboru. Nakonec jsme některým klukům zařídili hostování v Náchodě – Vojta Franc, Tomáš Přibyl a brankář Franc.

Z Opočna jste s Jirkou Daříčkem odešli kam?

Náhodou jsem se bavil s kluky z Voděrad, které byly po podzimu v okrese poslední se čtyřmi body. Počítalo se s tím, že se spadne do trojky, ale šlo o to nastartovat znovu tým a po roce se do dvojky vrátit. To se nám podařilo. Byla tam perfektní parta a po postupu jsme se ve dvojce udrželi, což bylo super. Pak jsme tam skončili, protože Jirka skončil z rodinných důvodů a já začal trénovat v Opočně přípravku. Už se to nedalo zvládat časově.

Teď se znovu dostáváme k Danovi Trubačovi…

Pamatuji si to jako dnes. Trénovali jsme v „zemědělce“ na umělce a přišla s ním maminka, že by chtěl hrát fotbal. Hned na něm bylo vidět, jaký je to talent. On byl hrozně drobnej, proto se mu říkalo a říká „pikaču“. On přišel na to malý hřiště a začal si vodit o rok nebo dva starší kluky.

Hodně se teď v trénování mládeži mluví o tom, že se nehraje na výsledky. Ale přesto, jakého výsledku nebo úspěchu si ceníš?

Ve Voděradech, že jsme se udrželi a nechtěli tam, abychom skončili. U mládeže, že jsme se udrželi ve Východočeském přeboru, který byl hodně kvalitní!

A co kluci, kteří ti prošli rukama?

To bych mohl jmenovat celý tým ročníku 84-85. Jelen, Rejzek, Hejzlar, Dvořák, Musil… Sešel se výborný ročník.

DSCN6284

Pohyboval ses taky v okresních výběrech…

Ano, vedl jsem okresní výběr ročníku 89 s dobrušským Dančem. Prošli jsme čtyřletý cyklus a bylo tam mnoho talentů. Po devíti letech jsem se k okresním výběrům vrátil a měli jsme supr výběr ročníku 97. Byli tam kluci z Opočna, Dobrušky, Solnice, Rychnova… V kraji jsme neměli konkurenci a na celostátním finále v Roudnici jsme skončili z dvanácti týmů pátí. To byl silný ročník v rámci okresu. Sedm kluků pak přestoupilo do větších klubů – Trubač, Majer, Hovorka, Bulušek, Kadavý… Byly to Náchod, Hradec, Pardubice a Liberec. Další rok jsme skončili třetí. Byl to velký úspěch pro okres. Byli jsme tam tři trenéři – ještě paní Kadavá ze Solnice a pan Zemen z Rychnova. I tohoto úspěchu si moc vážím. (lesknou se mu oči)

V současnosti trénuješ spojený klub Opočno/Dobruška. Jakou kategorii? 

Dnes už by to bez spojení nešlo, protože je čím dál míň dětí ve fotbale. Byl jsem u přípravky a s ročníkem 97 šel až do dorostu. V roce 2013 jsem rozjel v Dobrušce nábory. Do léta jsme jich měli osm a dodatečně jsem je přihlásil do soutěže. Teď mám ročník 2008.

Máš v týmu teď talent, který by mohl následovat Dana Trubače?

Z Orlického Záhoří začali rodiče vozit Lukáše Vaňka. Je to ročník 2008 a ohromný talent. Přirovnávám ho k Danovi. Fotbalem žije. Vloni už přešel do Hradce Králové. Myslím, že o něm ještě uslyšíme!

DSCN6282Když se podíváme do budoucnosti, s fotbalem seknout ještě nehodláš…

Trošku mě trápí zdravotní problémy, hlavně ramena, ale dokud to půjde v rámci, co mi dovolí tělo, tak chci pokračovat. Měl jsem období, kdy jsem měl jen jeden den volna, jinak jsem byl pořád na hřišti nebo něco zařizoval. Teď se chci věnovat jen své kategorii 2008.

U nás fandíš Teplicím. V Rusku bude letos mistrovství světa, kam naši nepostoupili. Na koho se v televizi těšíš?

Dřív jsem obdivoval Holandsko. Teď má dobrou reprezentaci Anglie, ale jde o to, jak budou po náročné sezoně hráči unavení. Z hráčů jsem unesený z Chorvata Modriče!

Čtenářská diskuze
Tags: ,