Krajanka o USA: „Nebojte se jít za svým snem“

Každý by si měl plnit své sny, myslí si Kristýna Vavřínová z Kostelce nad Orlicí. Mladá žena měla sen o tom, že se chce podívat do Spojených států amerických a před časem si svou vizi splnila pobytem v New Yorku a dalších místech.

IMG_0762

RYCHNOV N. K. – „Je to jako betonová džungle, ale když tam chvíli žijete, zvyknete si. Člověka to rozhodně posílí, je to výborná životní zkušenost,“ říká Kristýna Vavřínová
v rozhovoru pro Orlický týdeník.

Co je potřeba k tomu, aby se člověk vydal na cestu do daleké ciziny?
„Především pozitivní motivace. Kolem sebe často máte lidi, kteří vás stále určitým způsobem programují. Pořád říkají nedělej to, je to nebezpečné a podobně. Sama jsem samozřejmě měla také strach.“

Jak jste se do Ameriky dostala? Jak vás to vůbec napadlo?
„Byl to vždycky můj sen. Když mi bylo asi dvanáct, viděla jsem fotky Grand Canyonu v různých katalozích a uchvátilo mě to. Někdy v sedmnácti jsem si nechala v pokoji na zdi namalovat od kamaráda Sochu svobody. Důležité byly také americké filmy a seriály. Za všechny zmíním třeba Beverly Hills nebo Sex ve městě. Všechny tyto věci mě podprahově k Americe přitahovaly. Vždycky jsem si ale říkala, že musím nejprve odmaturovat a pak že můžu někam jet.“

Takže jste jela hned po maturitě?
„To ne. Než jsem se dostala do USA, žila jsem v Anglii a Německu. Měla jsem samozřejmě také práci tady v České republice. Čas běžel a já jsem cítila, že se mi pomalu uzavírá cesta, jak si svůj sen o Novém světě splnit. Do Ameriky jsem se dostala až v roce 2011. Například v Londýně to bylo taky skvělé, ale nebyla to taková srdeční záležitost, jako když jsem přiletěla do New Yorku.“

Co vás k odletu za Atlantik nakonec přimělo?
„Jednou jsem napsala kamarádce, která už v Americe žila, jestli neví o nějaké práci. Chtěla jsem jít do rodiny hlídat děti. A ona mi odpověděla, že bych mohla v létě hlídat přímo v její rodině, která žije v New Yorku. To už mi bylo osmadvacet a nemohla jsem využít programů, které nabízejí různé agentury.“

Jaké jste v té chvíli měla pocity?
„Byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků v mém životě. Když jsme měla letět, tak jsem měla samozřejmě strach. Je to daleko a dodnes z toho mám mrazení v zádech. Když jsem poprvé vystoupila
z metra a viděla Empire State Building, bylo to něco úžasného. První měsíce jsem ale neměla čas nějak více přemýšlet, kde to vlastně jsem.“

Imigrační kontrola proběhla bez problémů?
„Naštěstí ano, ale určitě budila velký respekt. Tisíce lidí sice projdou bez problémů, ale stačí, když slyšíte jeden nebo dva negativní příběhy, a už to ve vás zanechá stín pochybností.“

IMG_0250

Rozhodla jsem se zůstat delší dobu

A co rodina, jak probíhalo seznámení?
„Kamarádka mi tam všechno ukázala a se vším mě seznámila. Rodina byla skvělá, dokonce jsem měla k dispozici auto a velké prostory na ubytování.

Byla jste v USA pouze přes léto?
„Potkala jsem tam jednoho Čecha – Kamila – a rozhodla jsem se zůstat. Prodloužila jsem si turistické vízum, což nebyl problém. Pobyty jsem si poté prodlužovala pravidelně až do loňského roku. Mezitím jsem musela vždycky letět do Česka, abych nepřekračovala povolený limit pobytu. Horší to bylo se sháněním práce. Moje zkušenost z Anglie, kde jsem byla v roce 2001, byla pozitivní. Tam s prací nebyl problém.

A v Americe o deset let později bylo hledání práce těžší?
„Určitě. Člověk by čekal, že když je o deset let starší, má více zkušeností atd., že to půjde lépe, ale nebylo to tak. Třeba pro hlídání dětí chtěli v Americe všude certifikáty. Nakonec jsem si sehnala práci v Praha Café, které sídlí na Manhattanu a vlastní ho Češi. Pak ale začalo chodit málo lidí a mě to začalo pomalu ubíjet.“

Takže život v Americe není procházka růžovou zahradou, jak si tady často lidé myslí?
„Ne. Často jsem se u nás setkala s názorem, jak to mám super zařízené, že jsem si vydělala peníze a něco zažila. Ale už nevidí tu dřinu. Musíte opustit svou rodinu a vlastně žijete dvojí život. Tam máte známé, tady máte známé. Tam máte srdce, tady máte srdce. Peníze samozřejmě vyděláte, když se zadaří, ale většinou jsme je stejně procestovali.“

Takže jste si v New Yorku nic nevydělala?
„V podstatě jsem byla na nule. Je ale pravda, že jsme opravdu hodně cestovali. S přítelem jsme navštívili okolí New Yorku, například Atlantic City. Dále jsem byla také u Niagarských vodopádů, na Floridě nebo na Havaji.“

Další práci jste sehnat nezkoušela?
„Ale ano. Z Praha Café jsem se přesunula do podniku s názvem Zlatá Praha. To byl ale podnik, který byl před zavřením. Měla jsem tam hodně malé tržby, protože tam skoro nechodili lidi. Navíc tam byly dost nízké ceny. Byla to ale dobrá zkušenost. Poprvé jsem roznášela jídlo a zjistila jsem, jaká to je dřina. Díky tomu si teď cením těch, kteří mě obsluhují.

Neměla jste problémy s penězi, když podnik příliš nefungoval?
„Já už jsem v té době věděla, že zanedlouho pojedu domů, tak jsem to s těmi penězi nějak vydržela. Domů jsem se už opravdu těšila.

IMG_2407

Chyběl mi náš chléb a vajíčka

Předpokládám, že vám vaši blízcí chyběli, že?
„Určitě. Na druhou stranu v dnešní době existují takové výdobytky techniky, jako je skype, takže v kontaktu jsme byli.  S kým jsem nemohla být v kontaktu, byl můj pes, ten mi scházel hodně.

Jaké máte zkušenosti s dopravou v New Yorku? Slyšel jsem, že to není jednoduché.
„Je to náročné, třeba v metru mají mnoho různých linek, ve kterých je dost těžké se orientovat. A jízdu autem jsem vůbec nezkoušela. Přítel je docela klidné povahy, ale při řízení v New Yorku se často rozčiloval.

Existuje nějaká kulturní odlišnost, kterou byste vyzdvihla? Co dělají v USA jinak?
„Třeba v New Yorku nezamykají domy a auta. Garáže nechávají otevřené, skladují tam věci a auto parkují před domem. Autem jezdí skutečně každý. Když je nějaká party,  není to tak, že by více lidí jelo jedním autem, ale každý přijede vlastním.

A co chování? Mají Američané nějaké zvláštnosti?
„Američané se pořád smějí a tvrdí, jak se mají fajn. Vnitřně to je ale často úplně jinak, také mají své problémy. Mají velké sebevědomí, které je dané především tím, že děti od malička chválí. Dítě třeba udělá běžnou věc a rodiče ho hned chválí a říkají mu, že už je velké. Je to určitě dobře, ale zase by se to nemělo přehánět. Na druhou stranu jsem tam viděla i určitou míru nesamostatnosti. Třeba se bojí nechat jít děti samotné na kroužek a všude je vozí.

Co vám v Americe nejvíce z naší vlasti chybělo?
„První mě napadne chleba a vajíčka. Přítel je kuchař, a když po návratu rozklepl české vejce, zůstal v úžasu nad tím, jakou má krásnou barvu. Ze začátku jsem měla problém, co budu v Americe jíst. Mají tam třeba vekový chléb
a ten se nám nekazil ani po měsíci. Tak představte, co v tom musí být.

Čtenářská diskuze