Když devadesát je jen číslovka

Bylo to někdy v dobách hlubokého „socíku“, snad při naší první rekreaci v bulharském Primorsku. Jako suvenýr jsem si tam tehdá koupil bílé tričko s potiskem. Byl na něm vyobrazen rybář v loďce, chytající ryby v jakési zátoce, a nad tím byl v azbuce vyvedený nápis: Na sluka! Dodnes vlastně nevím, co tenhle nápis správně znamenal. Jestli něco jako rybářský pozdrav Petrův zdar, nebo přání úspěšného úlovku či výzva typu Do toho! Určitě to nemělo nic společného se slukami, jak se občas domnívali moji kamarádi v Čechách, když jsem s trikem vyrukoval. Lov na sluky, to je úplně jiná disciplína, mimochodem značně náročná.

To jsem samozřejmě ještě netušil, že v městě pod horami, v Opočně, které jsme znali jako sídlo porodnice, kde se většina z nás narodila, a místo s krásným renesančním zámkem, se na konci 20. let narodil muž, který si jméno Sluka nesl po svých předcích. Tatínek byl knihtiskař, dědeček dlouhá léta správcem colloredovského zámku.

Za normálních okolností dobrý start životní dráhy. Na počátku padesátých let, kdy mladému muži bylo něco málo přes dvacet a rozhodoval se o své životní pouti, to byl ovšem spíše malér. Maloburžoazní původ na malém městě, to mohla být také jízdenka do špatných časů. Pro hudebně nadaného mladíka byl jediným řešením odchod z rodného města. Stejně jako jeho románový předchůdce ze sousední Dobrušky F. L.Věk odchází do Prahy, aby zde získal hudební vzdělání na konzervatoři v oborech skladba, hra na bicí a dirigování. Nadějný mladý skladatel doplnil svá studia ještě na AMU v oboru skladba a filmová a scénická hudba. Zdálo se, že úspěšné kariéře nestojí nic v cestě, zvláště když v roce 1951 se naskytla možnost stát se v Paříži žákem Artura Honeggera. Ovšem maloburžoazní opočenská stopa způsobila, že tahle šance zůstala promarněna. Někdo se postaral.

Přes tuto počáteční nepřízeň osudu se Luboš Sluka, jak se náš mladý skladatel jmenuje, stává díky svému talentu výraznou muzikantskou osobností druhé poloviny minulého století, která v moderní české vážné hudbě zanechává svým dílem zásadní stopu, hlavně v oblasti komorní hudby. Jeho dílo je natolik různorodé, že se dotýká mnoha oblastí vážné hudby, snad jen tvorba operní zůstává mimo jeho zorný úhel. A to stačí ještě působit na manažerských pozicích, jako dramaturg České televize nebo šéfredaktor Pantonu, hudebního vydavatelství, které šířilo právě moderní vážnou hudbu. K tomu komponování filmové hudby, tvorba pro děti a mládež, skladby v oblasti šansonu nebo populární hudby. To všechno a mnoho dalšího nezůstane dotčeno zájmem opočenského rodáka, který ač nyní Pražák, nikdy nezapře ve své tvorbě svůj rodný kraj, v mnoha případech svou uměleckou inspiraci. V tom je podobný jinému slavnému opočenskému rodákovi Františku Kupkovi, který své barevné fugy přenášel geometrickými tvary na malířské plátno, Luboš Sluka je ovšem zapisoval notami do pětiřádkové osnovy.

Letos se Mistr Sluka dožívá 90 let. Jeho rodné Opočno mu připravilo v neděli 24. června koncert k nastávajícímu jubileu, jako průřez jeho tvorbou v oblasti komorní a písňové. Mariánský kostelík, kde skladatel, jak se sám přiznal, hrál jako začínající hudebník na varhany při májových bohoslužbách, tak rozezněly jeho skladby. 

Písňovou tvorbu zastoupily Renesanční písně v podání Jakuba Patočky, zatímco něžné ukolébavky (s texty jiného opočenského rodáka Miloně Čepelky) zazpívala Alena Tichá. V obou případech za varhanního doprovodu Radky Zdvihalové. Kvartet čtyř příčných fléten pod vedením Jana Ostrého předvedl skladbu Porcinkule pro čtyři flétny, skladbu věnovanou Opočnu, či spíše jeho pouti, kterou každý první srpnový víkend žije tohle město na úpatí Orlických hor. Mistr Sluka, který je také nositelem ceny Mezinárodního hudebního festivalu F.L.Věka v sousední Dobrušce, složil pro tento festival speciální skladbu Meditace na téma a putování F.V.Heka. I ta na tomto koncertě zazněla, a to v podání Petra Zdvihala seniora a za doprovodu Radky Zdvihalové.

Závěr potom obstaral Smyčcový kvartet č. 4 – Loučení, který je závěrečnou částí většího cyklu kvartetů nazvaného Životem. Skvěle se ho zhostilo Heroldovo kvarteto, které má Slukovy skladby pravidelně ve svém repertoáru.

Každé setkání s tvorbou Luboše Sluky, ale také s ním samotným je pro posluchače svátkem. Nejen pro milovníka moderní vážné hudby, ale i pro posluchače příběhů o jeho rodném Opočně, o lidech, se kterými se v životě potkal, a o dějích, které ve svém bohatém životě zažil. On je vlastně takovou živoucí kronikou hudebního a kulturního dění v téhle zemi od 50. let do současnosti. Škoda, že tahle kronika neexistuje v písemné formě nebo alespoň zvukovém záznamu.

Kdo ví, jak by se utvářel život mladého umělce, kdyby mu bylo dopřáno ono pařížské studium u velkého Honeggera. Třeba by se, pod vlivem dějů, které v téhle zemi probíhaly v první půli 50. let, rozhodl zůstat v emigraci. Byl by dnes evropským skladatelem, o kterém by se psalo: narodil se v Čechách. Takhle je dnes bytostně českým hudebním tvůrcem, jehož přesah do evropské hudební kultury je neoddiskutovatelný. 

A my můžeme být hrdi na to, že se narodil právě v našem kraji. Tak, Mistře Sluko, hodně zdraví, pohody, duševní svěžesti a tvůrčí invence do dalších let. Vaši příznivci se těší, čím nás ještě překvapíte. A ta planetka s Vaším jménem 27978 Lubosluka Vám právem náleží.  (joj)

PS: 

A odpusťte mi ten „oslí můstek“ na začátku.

Čtenářská diskuze