Kdo chce sportovat, sportuje, říká běžec Michal Smutný

VAMBERK – Orientační běžec byl v dorostu i juniorech v popředí republikového pořadí. Vyhrál spoustu závodů. V mužích patřil do první desítky. Dnes už běhá hlavně pro svůj dobrý pocit. Sportovec tělem i duší.

MICHAL SMUTNÝ_barva

S manželkou Janou dlouho „drželi prapor“ vambereckého orientačního běhu a úspěšně pracovali s mládeží. Michal SMUTNÝ (58) vidí, co jiní nevidí, nebo nechtějí vidět.

Co říkáte na současnou dobu, kdy bylo vše dlouho zavřené a většina dětí byla jen za počítačem?
„Při současných opatřeních to bylo určitě se sportem dětí složitější, ale je to o rodičích. I v této době jsem potkával rodiče s malými dětmi na místech v přírodě, kde bych je nečekal. Vždy jsem tvrdil, že kdo chce sportovat, tak čas i formu sportování si vždy najde. Když se narodíme, tak nemáme zakódováno, že si sedneme za počítač, ale že budeme chodit, běhat, hýbat se. Že se tak neděje, to už je jiná věc, něco je asi špatně.“

Přes 40 let jste byl členem orientačního běhu ve Vamberku, jak se mu daří v současnosti?
Již několik let tvoří hlavní základnu klubu převážně starší (zkušenější) členové, kteří se pravidelně účastní závodů od krajské úrovně až po závody mistrovství ČR, o mládeži v klubu už moc přehled nemám. Klub jednou ročně pořádá Východočeský pohár, kterého se účastní zhruba 800-900 závodníků z celého kraje.“

Vamberk pořádal Mistrovství ČSFR

Vamberk byl středně velký klub z poměrně malého města, který dlouhodobě velmi dobře pečoval o mládež. Jak se Vám to dařilo?
„V 70 a 80 letech kdo z dětí ve Vamberku chtěl jen trochu sportovat, tak většinou prošel alespoň krátce orienťákem, nebo fotbalem. Klub vždy na podzim dělal nábor nových dětí, „tréninky“ byly dvakrát týdně a na závody jezdil každý. Od prvopočátku orienťáku byly hlavními hybateli Tonda Bartoš a Bohouš Jindra, kteří zajišťovali spoustu tréninků a soustředění. Při pořádání závodů nás naučily spoustu potřebných věcí, zodpovědnosti, z čehož čerpám do dnes. Díky. Vrcholem v činnosti klubu bylo uspořádání v roce 1990 Mistrovství Československa jednotlivců a štafet v orientačním běhu. V Orlických horách na Souvlastní měl klub chatu, kam se celou zimu jezdilo na běžky a v létě na soustředění a pravidelné tábory. Vždy to ale hlavně bylo a je o zaujetí a dobré partě. A ta tenkrát opravdu ve Vamberku byla velká a hlavně dobrá.“

Proč jste ve Vamberku skončil?
„V klubu jsem skončil v roce 2016, přesně po 45 letech od mého prvního závodu. Jedním z důvodů bylo, že jsem delší dobu vnitřně cítil, že určité věci v klubu nefungují tak, jak jsem si myslel, že by fungovat měly. V mém věku jsem neměl potřebu se s kýmkoliv o tom přít. Dalším důvodem je sportovní doba v jaké žijeme. Pokud si dnes chci zaběhnout jakýkoliv závod, tak se stačí jen přihlásit a hlavně zaplatit startovné a pro pořadatele nemusím být nikde organizován. Veškerou svou sportovní činnost lidově řečeno „jedu za své“ a nikomu se nemusím zpovídat.“

Začal jste pořádat seriál krosů, například Běh z Doudleb na rozhlednu na Vrbici, popíšete nám závod?
„Jedná se o jeden ze závodů běžeckého seriálu CLOCK CUP. Start závodu je u ZŠ v Doudlebách n.O., kde máme velice dobré zázemí díky dlouholetému kamarádovi z běhání, řediteli ZŠ – Fandovi Klapalovi. Na běžce čeká 3,4 km s převýšením 145 m, celá trasa končí přímo pod Vrbickou rozhlednou, kde na závodníky čeká občerstvení, zdarma vstup na rozhlednu a vyhlášení nejlepších. I ve složité loňské situaci se nám podařilo upořádat 5. ročník tohoto závodu.“

Plakát na náměstí

Dalším je Drsný běh přes hrad Potštejn, můžete se zmínit i tomto závodu?
„V roce 2014 jsem už dozrával k odchodu z klubu, ale díky tomu, že jsem se od dětských let účastnil pořádání závodů na všech úrovních, tak mi to chybělo, proto jsem zkusil udělat něco jiného než orienťák a po svém. Běžec Jirka Andrš v tomto roce otevřel v Potštejně soukromý řemeslný pivovar CLOCK , a protože běhání v okolí Potštejna nemá chybu a nabízí spoustu možností, volba byla jasná. Domluva s Jirkou byla rychlá a tím nám vzniklo pro závod i pro běžce velice atraktivní centrum závodu s doběhem přímo na nádvoří pivovaru. Již na podzim se běžel první ročník, na který přijelo asi 65 běžců. Čekala je atraktivní a těžká trať o délce 7,8 km se dvěma těžkými kopci na hrad Potštejn a údolím Modlivého dolu na nejvyšší kopec na Kapradi, s následným seběhem do Potštejna. Závodníci si již zvykli na domácí štrúdl a kremrole se svařákem, které čekají na všechny. Pro nejlepší jsou připraveny originální diplomy, tradiční ceny-piva od CLOCKU a včelí produkty od místní firmy Pleva. V Potštejně získávají nejlepší žena a muž putovní pohár. Posledního ročníku v roce 2019 se závodu zúčastnilo již přes 200 běžců.

Zavzpomínejte, jak jste přišel k orientačnímu běhu?
„Jako malí kluci jsme na sídlišti pořád v něčem soutěžili, do večera jsme mastili fotbal, i v létě hokej na sucho, samé honičky a boje. Jednou jsme šli ze školy a ve vývěsce na náměstí byl plakát o nějakém orientačním kroužku, a že zájemci můžou v pátek přijít. Proč to nezkusit? Hned druhý den
v sobotu jsem jel na svoje první závody (směje se).“

Můžete nám popsat váš sportovní vývoj?
„Ve Vamberku jsem zkusil skoro všechny sportovní kroužky, co se nabízely, ale fotbal s orienťákem jasně vyhrával. Každý pátek pak byly boje, jestli v sobotu jet hrát fotbal, nebo běhat do lesa (směje se). Později už začal víc vyhrávat orienťák, byl jsem hodně soutěživý a tam se po každém závodě vyhlašovali ti nejlepší. Sedělo mi i to přírodní prostředí závodů. Jezdili jsme na spoustu závodů od krajské úrovně až po celostátní, po celé republice, tehdy i na Slovensko. Po pár letech jsem se dostal do TSM (tréninkové středisko mládeže) v Hradci Králové, čímž se ještě víc zvýšilo množství závodů a soustředění. V dorostu a juniorech jsem začal běhat i spoustu Mistrovství. Jezdili jsme i do zahraničí. V této době jsem běhal asi 40-50 závodů ročně. Asi jsem byl nejčastěji běhajícím Vamberákem na trase Vamberk – Litický Chlum. V 21 letech jsem šel na dvouletou vojnu a tam to s běháním bylo žalostné (ne mojí vinou). Po vojně jsem naskočil na své obvyklé běžecké dávky (už i s mojí manželkou), ale už mi bylo jasné, že žádný velký sportovní průlom z toho nebude. Přesto mě to od běhání neodradilo.“

Mistr republiky

Vaše největší úspěchy?
„V dorostu jsem začal běhat první mistrovské závody a s tím přicházely „největší“ úspěchy. Získal jsem několik prvních míst na mistrovství ČSSR, ale asi nejlepší bylo mistrovství Československa ve Zvolenu v roce 1980, kde jsme si z toho s Jardou Matykem z Rychnova udělali okresní přebor (směje se). Celou trať jsem běžel výborně, ale 2minutová chyba na předposlední kontrole znamenala druhé místo o 1 minutu za Jardou. Dříve jsme úzce spolupracovali s Rychnovem a hostovali tam. Proto jsme i 2x vyhráli mistrovství republiky ve štafetách a vrcholem bylo vítězství na mistrovství republiky společně s děvčaty. Dnes už si zaběhnu tak 4-5 závodů ročně a spíš v zahraničí. Soupeření mě už moc neoslovuje. Když už nějaký závod běžím, tak je pro mě důležitější pocit z výkonu, než umístění.“

Co vás kromě orientačního běhu ještě naplňuje?
„Společná dovolená s manželkou kdekoliv v horách, nebo u moře, ale i tam jsme schopni si jít jen tak zaběhat. V zimě jsme často se ženou na běžkách a v létě mimo běhání určitě kolo. Velice rád sleduji cestopisné dokumenty a vše si hned vyhledávám na mapách, asi deformace (směje se). Ze všeho nejvíc ale je, když na víkend přijedou naše (bohužel již odrostlé) děti a můžeme vymýšlet jakoukoliv společnou sportovní aktivitu.“

Co by jste rád řekl na závěr?
„Dnes se všude zdůrazňuje, jak je ve sportu málo peněz, ale já jsem celý svůj sportovní život přesvědčený, že to není pravda. Už v mládí nám naši trenéři zajistili vybavení, fasovali jsme běžecké boty, buzoly, oblečení, v zimě běžky. Dopravu, ani startovné na závody jsme neplatili a šlo to. Podívejte se, co se děje ve sportu (nejen) dnes, samá aféra o podplácení ve fotbale, pak hokeji. Národní sportovní agentura je jeden velký tunel, stovky osob, které nemají nic moc dočinění se sportem (jen rozdělují finance) si užívají na náklady sportovních svazů všemožných soutěží jako třeba Olympijské hry. Do sportu jde peněz dost, ale nedostanou se bohužel tam, kam by měly. Nechci ale končit pesimisticky. Pokud rodiče nevidí ve svých dětech budoucí hvězdy a zdroj vysokých finančních příjmů, dá se dělat sport zcela bez problémů a hlavně je to velký vklad do budoucího životního stylu celé společnosti.“

PAVEL KUMPOŠT

Čtenářská diskuze
Tags: ,