Jindřich Trpišovský: „Nebyly to žádné zdvořilostní řeči, opravdu to tak mysleli“

Pražská Slavia zažívá asi nejlepší období v poválečné historii. Sbírá úspěchy nejen na domácí scéně, ale také na té evropské. Ruku v ruce s čínským kapitálem za nimi stojí dvojice Jan Nezmar – Jindřich Trpišovský.

 

PRAHA – Společně působili už v Liberci a na spolupráci navázali ve Slavii. Červenobílí bavili a baví atraktivním fotbalem, který ohromil Evropu při jejich cestě poháry. Svou kvalitu po úspěšných angažmá ve Viktorii Žižkov a Liberci potvrzuje trenér Trpišovský také ve Slavii. „Některá jednání s jinými kluby padla právě na tom, že jsem si realizační tým nemohl udělat podle svého,“ odhaluje, jak je pro něj důležitý realizační tým, JINDŘICH TRPIŠOVSKÝ.

 

Slavia pod vedením Jindřicha Trpišovského uhrála na Camp Nou bezgólovou remízu.

Slavia pod vedením Jindřicha Trpišovského uhrála na Camp Nou bezgólovou remízu.

Po různých angažmá u mládeže jste jako první dospělý tým začal trénovat Horní Měcholupy. Profesionálem jste se stal ve Viktorii Žižkov, kde vám ale dlužili 12 výplat, a ani hráči na tom nebyli lépe. Co vám to dalo do budoucnosti? Zkušenost, že se dá i ve skromných podmínkách hrát dobrý fotbal nebo třeba pokoru?

Dá se to tak říct. Jsou to ale i odborné zkušenosti. Jak už tu padlo, byl jsem dlouho u mládeže v různých klubech a díky angažmá ve Viktorce jsem si mohl vše vyzkoušet, práci u profesionálních hráčů s pro mě do té doby zatím nepoznanou kvalitou. V té soutěži byli velice dobří hráči a dospělý fotbal, konkrétně ten profesionální, je opravdu odlišný od jiných kategorií a pro mě to bylo hodně o poznávání. Já jsem byl jako hráč výkonnostně trochu jinde, fotbal jsem začal trénovat ve dvaceti letech, a proto jsem ve Viktorii mohl trochu poznat, co velký fotbal obnáší, a tím, že tam byly ještě ty zhoršené podmínky, jsem to ještě musel skloubit dohromady. Měl jsem na ně nějaké fyzické nároky, ale musel jsem hledět i na fakt, že jim ta doba přinášela nemalé potíže.

 

Ve fotbale se hodně mluví o štěstí, byť je to možná klišé. V určitých situacích je ale potřebné. Když jste začínal na Žižkově, tuším, že prvních 6 zápasů jste prohráli a zlomilo se to až zápasem s Vltavínem, který vám odstartoval vítěznou šňůru. V jednom z rozhovorů jste přiznal, že pokud byste prohráli, možná tady teď nestojíte. Vybavujete si tento moment zpětně?

Vybavuji si to, a to hodně. Máte velmi dobré informace. To byl náš úplný začátek, kdy jsme začínali s Houšťou a Štěpánem Kolářem. Převzali jsme Viktorii Žižkov po nějakých Italech. Přišli jsme do klubu, kde to v minulé sezoně bylo tak, že jsme posledních pět kol dohrávali bez tréninků. Nevědělo se, co s tím klubem bude. Nová sezona pak začala pod naším vedením, kdy já jsem ale ještě byl v B-týmu a pro áčko se hledal trenér. Čtrnáct dní jsem tam byl vlastně provizorně. Za měsíc měla začínat soutěž a já se o týden později dozvěděl, že trenérem budu vážně já. Rychle jsem dal tedy dohromady kluky a začali jsme hledat nějaké hráče. Ti, co tam byli, neměli měsíc a půl žádné individuální plány, předtím odehráli 4 nebo 5 zápasů bez tréninků. Ty startovací podmínky byly asi nejhorší možné. Před tímhle inkriminovaným zápasem na Vltavínu jsme hráli s Ústím nad Labem, kdy to bylo naprosto šílené a prohráli jsme 0:1. Strašný výkon. Už tam to vypovídalo o tom, že na tom mužstvo není moc dobře. Navíc pak přišla myslím domácí remíza s Frýdkem 2:2. O poločase jsme prohrávali 0:2 a já si pamatuju ten moment, kdy jsem přišel do kabiny. Buď já nebo Štěpán Kolář jsme si dělali srandu, že si to tam ještě musíme prohlédnout, protože se asi budeme loučit. V druhé půli se nám povedlo dát dva góly, a ještě trefit břevno. Po zápase tam zasedala nějaká sportovní rada, kde seděl i Jirka Vrba, který je dnes s námi ve Slavii, a rozhodovalo se, zda zůstaneme nebo ne. Další kolo pak byl ten Vltavín. Tam už bylo v hledišti spoustu dalších trenérů, kteří se přišli podívat na svůj potencionální tým. My ale vyhráli 1:0 a pak už se to rozjelo a celou dobu to na Viktorce fungovalo skvěle. Začátky ale byly opravdu těžké. Kdybychom tehdy prohráli, protože jsme byli předposlední nebo poslední, a nároky byly mnohem vyšší, tak je vysoce pravděpodobné, že by ke změnám došlo.

 

Lionel Messi a Tomáš Souček.

Lionel Messi a Tomáš Souček.

Jak těžké bylo na Viktorce motivovat hráče, kteří byli bez výplat. Museli jste trénovat v parku pod stadionem…

Bylo to hodně složité a já si osobně myslím, že ten trénink v parku bylo ještě to menší zlo. Hodně se o tom mluví, ale pro mě to byla jen špička ledovce, problémy byly daleko větší. Bylo to tak, že buď se šlo do parku nebo se netrénovalo vůbec. Na tom hlavním hřišti nebyla pořádná hrací plocha, tímhle jsme se jí snažili odlehčit. Byla tam ale další spousta úplně bizarních věcí. Když uvedu příklad. Byl tam masér, který také nedostával žádnou výplatu, a došlo to tak daleko, že jeho dětem nedávali ve školce najíst, protože jim to nemohl platit. To bylo daleko těžší než si zatrénovat v parku.

 

A jak to bylo s tou motivací?

Složité. Bylo tam ale hodně mladých kluků, a i ti starší, Marcel Šťastný, Míra Podrazký. Ti už měli něco za sebou. Jen díky tomu jsme to zvládli. Mladé hráče jsme motivovali tím, že se musí dostat do ligy a musí makat. Že když nebudou hrát dobře, že si jich nikdo nevšimne, to byla jediná cesta. Otázka je, kdyby byl ten věkový průměr vyšší, co by se dělo dál. Hodně ale rozhodoval i charakter kluků, byli fakt dobří. Věděli, že jediná cesta z toho všeho ven jsou dobré výkony na hřišti. Šedesát až sedmdesát procent kluků se pak v lize objevilo.

 

Je známo, že vás tajně jezdil pozorovat Honza Nezmar. Měl jste nějaké signály nebo jste si ho třeba všiml?

Vůbec. O to jsem nevěděl. Už po té sezoně jsme se o tom nějak bavili a já řešil tři ligové nabídky. Byl jsem tehdy v rozpoložení, že jsem chtěl na Viktorce zůstat, z toho ale padlo, protože klub nedostal licenci a spadl do třetí ligy. To byla taková moje záchrana, protože si myslím, že jsem ten typ, co by tam zůstal, byť byly různé nabídky. Liberec v tom ale v tu chvíli nebyl. David Vavruška totiž s klubem tehdy vyhrál pohár. Nejdále jsme v jednáních byli s Teplicemi. Na stole byla smlouva, řešili se už příchody hráčů. Pak se ale stalo, že šel vlastně David z Liberce do Teplic a den na to mi volal Honza Nezmar. Po sezoně před letní přípravou.

 

Takže to vlastně znovu dopadlo tak, jak mělo…

Asi určitě ano. Ve hře byl tehdy i Baník Ostrava, v tu dobu jsme měli i několik schůzek s tehdejším majitelem a bylo to na spadnutí. Paradoxně to byla ta sezona, kdy Baník následně spadl z ligy. Zaplať pánbůh za to, jak to dopadlo. Vše bylo tak, jak to být mělo.

 

V Liberci se vám pak kádr měnil pod rukama každý půl rok, ale zase jste měl šanci vidět hráče, kterým angažmá pod Ještědem nastartovala kariéru. Mluvilo se o Davidu Hovorkovi, Vladimíru Coufalovi nebo brankáři Koubkovi, ale někoho ještě musíme zmínit. Josef Šural. Jak hodně vás zasáhla jeho smrt při autonehodě v Turecku?

Byl jsem hrozně v šoku. Pamatuji si, že to bylo po nějakém zápase na Slavii. Probudil jsem se pozdě, v půl desáté nebo možná i v deset. Na telefonu jsem měl tehdy zprávu od přítelkyně, která mi tu informaci napsala. Bylo to jako blesk z čistého nebe a hrozný pocit. Vůbec jsem tomu nevěřil a nedokázal jsem se s tím dlouho smířit. Myslím, že s Pepou jsem měl velmi dobrý vztah, ostatně asi jako všichni, kteří ho znali osobně. V Liberci jsme spolu byli jen půl roku a bylo to hodně specifické, protože mu tam za rok končila smlouva a on prodělal velmi špatnou sezonu. Pak na sobě ale hrozně zapracoval, ze střídajícího hráče se stal kluk, který se během čtyř měsíců podíval do základní sestavy národního mužstva a dával tam i branky. Následně se řešil jeho přestup, a i po něm jsme byli hodně ve spojení. Znal jsem jeho partnerku, děti. V Liberci jsme měli po naší sezoně hodně blízký vztah se všemi hráči. Je to věc, se kterou se i dnes velmi těžko srovnávám. On byl doopravdy naprosto výjimečný člověk, úplně jiný, než jak vystupoval. Byl to hrozně fajn kluk a jeho smrt ho zasáhla v době, kdy byl asi nejšťastnější, narodilo se mu druhé dítě a byl na zahraničním angažmá, kde byl spokojený.  Je to obrovská bolest.

Slavia zakončila Ligu mistrů v Dortmundu.

Slavia zakončila Ligu mistrů v Dortmundu.

 

V Liberci jste odvedl skvělou práci. Když jsme tam spolu před čtyřmi lety mluvili, říkal jste, že pořád bojujete s nedůvěrou. To už se asi dávno změnilo, že?

Je to asi pravda. Možná to je věc, která nám ale pomohla k tomu, dostat se tam, kde nyní jsme. Když nemáte hráčské zkušenosti a úspěchy, na každé trenérské štaci na vás nahlížejí s takovým jiným očekáváním. Vždy jsem to musel dělat lépe, než když přišel někdo vyloženě známý. To bylo jak v Liberci, tak trochu i ve Slavii. Všude to bylo tak, že každý vše ještě více zkoumal, proklepávali si nás. Na druhou stranu jsme o tom věděli, a to víc se na vše připravovali. Myslím, že je to jedna z věcí, která nám v naší cestě pomohla. Myslím si, že jakmile se objeví první neúspěchy, tak se to vrátí.

 

Už jsme se bavili i o tom, že se vám nesmírně líbí práce Jürgena Kloppa, který se svou prací a postupnými kroky dostal až do Liverpoolu. Vidíte v tom nějakou paralelu s vámi? I on se dostal přes provinční klub, Mainz, a přes jeden z nejlepších ve své zemi, Dortmund, až na vrchol. Také pro vás by mohl následovat ještě jeden další velký krok?

Myslím, že porovnáváme neporovnatelné. Byl to pro mě vždy člověk, který se mi líbil, líbil se mi jeho styl fotbalu, chování i vystupování. Pak také jeho práce v Dortmundu, když si vezmu, s jakými hráči se dostal na úplný vrchol. Je to věc, která mě na fotbale baví nejvíce. On přišel do klubu, který byl třeba na osmém nebo devátém místě a za čtyři roky z toho bylo finále Ligy mistrů a dva tituly v zemi, kde dlouho vládl Bayern Mnichov. Mně se spíše líbila ta cesta. Jinak si ale myslím, že je to zcela výjimečný člověk, se kterým se nemohu porovnávat. To bylo možná tím obdobím v Liberci, kdy jsme byli na podobném místě v tabulce a pak začali dělat úspěchy, tam bych podobnost viděl, kdybych na tom měl vážně něco hledat.

 

Do Slavie jste si přivedl kompletní realizační tým, se kterým spolupracujete už od Viktorie Žižkov. Je to jedna z vašich podmínek nebo byste si ho nechal od klubu doplnit?

Já si myslím, že některá jednání s jinými kluby padla právě na tom, že jsem si realizační tým nemohl udělat podle svého. Neumím si představit, že bych šel někam bez lidí, na které jsem zvyklý. Ta práce je dnes tak specifická, úplně jiná než před deseti nebo dvaceti lety. To si vše dělal trenér, asistent a možná trenér brankařů. Teď je to prakticky vědecká práce na spoustě úrovních. Pro mě je jednodušší, že se s těmi lidmi kolem mě znám dlouho, oni znají mě, a navíc jsou to ještě odborníci v tom, co dělají. Například při příchodu do Slavie jsem měl nějaké podmínky, týkalo se to příchodů asi 7 nebo 8 lidí. A všichni jsou tady. Zbytek se doplnil o ty, co už tu byli a fungovali v nějakém modelu, který tu byl nastolený.

 

 

Do Slavie jste přišel ve chvíli, kdy už tu působil váš starý známý Jan Nezmar. Bylo to pro vás jednodušší? A jak to tehdy brali vaši svěřenci v Liberci?

Myslím si, že kdyby tady nebyl Honza Nezmar, asi abych tu nebyl ani já. Je totiž možné, že by třeba šel klub jinou cestou. On pro mě byl záruka toho, že můžeme dokázat to, co jsme dokázali. Takže ano, jednodušší to bylo. A kluci v Liberci? Ti to přijali asi lépe, než když jsem předtím jednal s jinými kluby. Ale později jsem se s trochou negace setkal, kluci mi říkali, že kdybych neodešel, tak jsme mohli hrát o titul, že to byla moje vina. Ale to bylo spíš takové popichování. Já si naopak myslím, že to byla na odchod dobrá doba, klub byl na nějakém třetím nebo čtvrtém místě, bylo to v zimní pauze, našla se za mě i náhrada. Jestli jsem měl někdy odejít, tak tohle byla ideální chvíle po dvou a půl letech.

 

Po výhře v poháru a druhém místě v lize jste se dostali do kvalifikace Ligy mistrů, kde jste vypadli s Kyjevem. Doma jste inkasovali, když byly na hřišti dva míče, v odvetě vám neuznali branku Tecla a druhé brance Kyjeva předcházel ofsajd. Jak se vám skousávalo tohle vyřazení?

Tehdy hodně těžce. Ve finále to pro nás možná bylo plus. My jsme byli ve stádiu, kdy pro nás asi byla Evropská liga ideální. Podařilo se nám postoupit a v zimě přivést hráče, kteří nám pak pomohli v tom dalším tažení. Kdybychom tehdy přes ten Kyjev postoupili, vše se mohlo vyvíjet jinak. Možná bychom se dostali někam, kde bychom na to nebyli připravení. Liga mistrů pak přišla o rok později, byli jsme jako klub i tým připravenější. V ten den to ale bylo těžké. Věděli jsme totiž, že jsme nevypadli sportovní cestou. Naštěstí jsme si to ale hodně vynahradili.

 

Myslíte asi jízdou Evropskou ligou, která gradovala vyřazením Sevilly a následným dvojutkáním s Chelsea. Byla pro vás Sevilla stejným zážitkem jako když jste s Liberem vyřadili Hajduk Split?

Sevilla byla výjimečná, a to hlavně v tom, že jsme postoupili tou brankou v nastavení. Kdybychom ji vyřadili bez toho, takové by to možná nebylo. To je první věc. Druhá věc je, že tohle byl postup do čtvrtfinále, tamto do skupiny. Důležitost těch zážitků se porovnávat absolutně nedá. Tehdy s Libercem byl ten postup existenční, dostalo nás to do Evropy. Se Sevillou to bylo něco neuvěřitelného, to otočení stavu a závěrečný gól, to se podle mě už nedá ničím překonat.

 

Tradiční pozápasová děkovačka hráčů a realizačního týmu svým fanouškům.

Tradiční pozápasová děkovačka hráčů a realizačního týmu svým fanouškům.

Na Chelsea jste v poločase prohrávali 1:4. Nebál jste se debaklu a co jste vůbec řekl klukům o poločase v kabině?

Pořád jsem věřil, že hrajeme tak, že nějaké branky dáme. Trochu rána pro mě byla ten gól na 4:1 v momentě, kdy jsme tam hráli fakt dobře a snížili na 1:3. Vypadalo to, že dokážeme dát i na 2:3. Byl to dobrý výsledek a my dostali na 4:1. V tu chvíli to ve mně trochu hrklo, bylo tam velké zklamání. Inkasovat čtyři branky v první půli není nikdy dobré. O poločase jsme měnili spoustu taktických věcí, rozestavení. Bavili jsme se o tom, že hrajeme úplně jinak a máme na víc, než co říkal aktuální stav. Hodně emocí tam bylo ze strany hráčů, kteří věděli, že ten stav neodpovídá tomu, jak hrají. Důležité bylo kluky nakopnout a přesvědčit je, že když Chelsea dala čtyři góly za poločas, tak my můžeme taky. To se potom potvrdilo. Bylo to o tom zapomenout na první půli a dát vše do té druhé.

 

Jak se vám po zápase zamlouvala slova trenéra Sarriho, který vás chválil za fyzickou hru, jakou nikdy předtím neviděl?

Samozřejmě hezky. Mluvil jsem o tom po tom zápase, cítili jsme z nich opravdový respekt. Někdy je řada těchhle slov řečená ze slušnosti, ale tady bylo cítit, že to, co říkali, myslí opravdu vážně a narazili na opravdu těžkého soupeře. Nebyly to žádné zdvořilostní řeči, opravdu to tak mysleli a i to, že například Alex Král mluvil s Davidem Luizem a Simon Deli s Kantém, tak i z reakcí hráčů jsme cítili, jak moc jsme pro ně byli těžký soupeř a jak moc museli udělat pro to, aby přes nás postoupili, a nakonec Evropskou ligu vyhráli.

 

Na podzim jste se představili v Lize mistrů v konkurenci Barcelony, Dortmundu a Interu Milán. Nemusel jste se po losování štípnout, jestli to není sen?

Štípnout úplně ne. Zpětně je to jiné prožít to v tu chvíli a pak se o tom zpětně bavit. Ta cesta byla rychlá, předtím byla Evropa a double, což jsou naprosto výjimečné pocity, když si to v ten den bezprostředně uvědomujete, připravujete se na ten zápas, pak v den zápasu pracuje adrenalin a všechno.

 

Rozhodně jste do zápasů nevstupoval jako nováček, protože jste za sebou měl zápasy Evropské ligy s Libercem i Slavií, ale je to přeci jen jiný pocit, když slyšíte znělku Ligy mistrů?

Je to určitě výjimečný pocit, protože se tam dostane strašně málo hráčů, trenérů i klubů a v českých podmínkách je to spíše výjimka, proto nikdy nevíte, jestli se tam ještě podíváte. Pro nás to proto bylo něco neuvěřitelného, zvlášť, když jsme hráli na těch stadionech, o kterých jsme se bavili. Je to určitě výjimečné.

 

V prvním zápase jste překvapili Inter, ale o výhru jste přišli v nastavení. Myslíte, že vám dva body chyběly v dalším vývoji skupiny? Na druhou stranu jste si ověřili, že se můžete měřit s předními evropskými celky…

Souhlasím s tím a troufnu si říci, že ten první zápas byl klíčový. Hráli jsme přesně tak, jak jsem čekal, že budeme hrát. O to víc mě mrzí gól, který jsme dostali, to byl celý klíč k postupu ze skupiny. Kdybychom tam vyhráli, vývoj skupiny by byl úplně jiný a pátý zápas by byl Inter v pozici, ze které by vůbec nepostupoval. Všechno by bylo jinak, důležité ale je, že jsme se přesvědčili a hráči si dokázali, že můžeme být opravdu rovnocenný tým. Z tohoto pohledu to bylo určitě důležité.

 

Poté následovaly dvě domácí porážky s Dortmundem a Barcelonou. Zvlášť ta druhá byla hodně nešťastná, když si promítnete druhý gól Barcelony. Která prohra vás více mrzí?

Z těch dvou zápasů určitě s Barcelonou. I když jsme proti Dortmundu hráli skvěle, vyhrál asi zaslouženě, protože měl šance a hrál dobře. Myslím si ale, že proti Barceloně byl náš výkon opravdu skvělý, gólových šancí, které jsme měli hlavně v prvním poločase, bylo hodně. V druhé půli jsme měli velký tlak, tam jsme k tomu měli hodně blízko. Druhý gól, který jsme dostali, byl opravdu neuvěřitelný, a nás možná připravil i o vítězství. Barcelona by hrála určitě jinak za stavu 1:1, než hrála za stavu 2:1. Takže víc mě určitě mrzí tohle utkání.

 

V Barceloně jste uhráli druhý bod ve skupině, když šance měly oba týmy. Opravdu jste se s Janem Bořilem vsadil, že když dá vítězný gól Barceloně, necháte mu udělat plachtu na stadionu vedle slávistických legend, ale s dodatkem, že pak budete jezdit radši zadem?

Já určitě ne, to se s ním vsadili jiní lidé. Já bych to nikdy nedovolil. (směje se) On tuhle sázku ale měl, a kdyby jeho branka byla uznaná, tak by tam tu plachtu měl. Bylo by to ale nespravedlivé vůči všem hráčům, co tady jsou. Proto bych odmítl jezdit okolo stadionu. (směje se)

Nicolae Stanciu v domácím zápase s Interem Milán.

Nicolae Stanciu v domácím zápase s Interem Milán.

 

Doma s Interem jste hráli o naději na postup. Byl na vás soupeř lépe připraven než v prvním utkání?

Určitě jo, brali nás úplně jinak, ten zápas pro ně navíc byl naprosto klíčový, i když to pak v posledním kole nezvládli. Jednak se na utkání chystali jinak, za druhé trenér Conte tam byl už pátý měsíc, kdežto před tím prvním zápasem vedl Inter jen měsíc a půl. Byl to jiný Inter jak fyzicky, tak technicky a složením hráčů. Druhá věc je, že nás ten zápas zastihl v naší nejmenší pohodě ze všech zápasů v té skupině. Ať už ohledně zdravotního stavu, tak ohledně naší formy i nějaké fyzické připravenosti. Všechno se to v ten moment sešlo, přesto jsme ale v 75. minutě šli za stavu 1:1 sami na bránu. Vždycky je to o gólech, a i tenhle zápas mohl vypadat úplně jinak.

 

V posledním zápase v Dortmundu jste si vytvořili mnoho šancí, v koncovce jste ale propadli. Je to jeden z důvodů, proč jste ve skupině neudělali více bodů? Hlavně Lukáš Masopust měl v utkáních mnoho tutovek…

Když hrajete špatně a dáte góly, tak můžete vyhrát. Naopak, když hrajete skvěle a šance nedáváte, vyhrát nemůžete. To je rovnice, která funguje. Když podáte dobrý výkon, neznamená to, že vyhrajete. Záleží na tom, jak se chováte v pokutových územích v ofenzivě i defenzivě. Bylo to o našem chování v útočném pokutovém území, v obranném jsme se ve skupině chovali podle mě skvěle. Chování ve vápně soupeře nás stálo dobré výsledky, v Dortmundu to bylo úplně markantní. Kdyby rozhodoval výkon a šance, zápas jsme museli vyhrát 3:1. Dortmund vyhrál, protože měl víc klidu v koncovce.

 

V podzimní části ligy jste si vytvořili dostatečný náskok před Plzní, ale vypadli jste z poháru v Ostravě. V kontextu celého podzimu, s působením v Lize mistrů, lize a poháru jste byl spokojený?

Úplně ne, tak na 80 procent. Kalil mi to nejen pohár, ale i úplně zbytečné ztráty, které jsme měli v Karviné a Opavě. S naším týmem jsme si to v tu dobu absolutně neměli dovolit, při vší úctě k soupeřům. V Opavě jsme ale hráli v desíti a dostali jsme gól v poslední minutě, v Karviné jsme nedali penaltu a spoustu dalších šancí. Spokojený být proto úplně nemůžu, mrzí mě bodové ztráty, které jsme udělali.

 

V zimě jste udělali průvan v kabině, odešel van Buren, Hušbauer, Škoda, Zelený, a hlavně Tomáš Souček. Je on vůbec nahraditelný?

Myslím si, že není. Někdo ho třeba může nahradit výkonnostně, ale ne strukturou a typologií hry. Byl to skvělý defenzivní hráč, výborně bránil a k tomu uměl udělat dvacet bodů v sezoně. Bavíme se vždy jen o herním přínosu, on měl ale i obrovský charakterní přínos do kabiny a na hřiště. Ztratili jsme hráče, který vyniká úplně ve všem. To je rána pro každý klub, pro nás navíc i pro jeho způsob hry.

 

Jak to vypadá se zraněním Davida Hovorky?

Vše v podstatě probíhá podle plánu tak, jak má. Doufáme, že do dvou měsíců se připojí k týmu.

 

Přivedli jste mladé hráče, Tijaniho, Hellebranda a Zimu, v průběhu podzimu i Takácse a Provoda a dali jste šanci hráčům z dorostu. Je trend Slavie, že budete dávat šanci mladým hráčům z české ligy, nebo budete hledat i v zahraničí?

Určitě budeme hledat v zahraničí, pokud se objeví někdo takový, kdo bude dostupný a ochotný jít do české ligy. Trend to na jednu stranu je, je ale i vynucený, protože výkonnost některých hráčů přesáhla českou ligu a buď odcházejí do lepších lig v zahraničí, anebo si plní svoje sny ohledně zahraničních angažmá za služby, které ve Slavii odvedli. Skoro u všech těch odchodů jde hráč za lepším, v něčem takovém mu těžko zabráníte.

 

Se vstupem do jarní části asi spokojenost moc nepanuje. Dvě venkovní prohry bez vstřeleného gólu, výhra nad Opavou a remíza v derby. A také smrsknutí bodového náskoku před Plzní…

Vyhráli jsme jeden zápas ze čtyř, s tím spokojeni být nemůžeme. Je to ale stejné, jako když jsme se bavili o Lize mistrů. Je to o šancích. Všechny ligové ztráty rozhodly šance, které jsme neproměnili. Se Spartou jsme první dvě gólové šance měli my a pak jsme dotahovali. To samé na Bohemce, kde jsme nedali dvě šance na 1:1 a na Slovácku nám za bezbrankového stavu vykopli balon z brankové čáry. Vždy je to o gólových šancích, pravda ale je, že naše jarní výkony hodně zaostávaly za těmi podzimními.

V Dortmundu dojela Slavia na koncovku.

V Dortmundu dojela Slavia na koncovku.

 

Z Liberce jste si stáhli Musu s odůvodněním, že je to hráč pro evropský fotbal. V čem je rozdílný například od Tecla nebo Júsufa?

Každý útočník je jiný. On je výjimečný v tom, že má střelecké štěstí, a i ze situací, které nevyřeší úplně dobře, je z toho po nějakém odrazu nebo chybě gólmana gól. V tom se přesvědčujeme i na tréninku. Další věcí je, že je v koncovce neskutečně chladnokrevný. Radkovi Černému připomíná útočníky ze skutečně velkých klubů, jako je třeba Tottenham. V zakončení je chladnokrevný a přesný. On má třeba to, co nám chybělo v těch předcházejících zápasech, o kterých jsme se bavili. Když má tu šanci, tak ji zkrátka umí proměnit.

 

Jak jste prožíval nouzový stav, kdy jste s členy realizačního týmu a hráči byl v kontaktu jen přes telefon?

Kromě běhání v lese jsem přes měsíc nevyšel z domova, takže jsem s nimi byl v kontaktu jen přes telefon. Je samozřejmě výhoda, že máme zahradu, takže jsem se snažil všechno dodržovat. V kontaktu s ostatními jsem byl přes moderní technologie.

 

Říká se, že obhajoba úspěchu je těžší než zisk premiérového. Vy máte za cíl obhajobu titulu a postup do Ligy mistrů. Cítíte na sobě ještě větší tlak?

Svým způsobem asi ano, protože spousta hráčů odešla a nahradili je hráči, kteří nemají tolik zkušeností. Celkově ten kádr není tak zkušený, je tak těžší těch met dosáhnout. Každý se na nás chce vytáhnout a podá výkon, který třeba v těch dalších kolech nezopakuje. V těchhle věcech je to těžší, a protože už jsme to jednou dokázali, vytváříme si na sebe tlak, abychom to dokázali i podruhé.

 

Jindřich Trpišovský se svou neodmyslitelnou kšiltovkou.

Jindřich Trpišovský se svou neodmyslitelnou kšiltovkou.

Foto: SK Slavia Praha.

OTÁZKY ČTENÁŘŮ

Petr Janáček – Hradec Králové Kterému týmu jste jako malý fandil?

Jako malý jsem začal fandit Bohemce, protože na ni celý život chodil můj táta. Poprvé mě tam vzal ve čtyřech letech, chodil jsem tehdy na každý zápas. Od doby, co jsem začal trénovat, vás to opustí a fandíte klubu, který trénujete, snažíte se pro něj dělat to nejlepší. Fandím také konkrétním lidem, které znám a mám rád, takže pokud například Víťa Lavička přijde do nějakého klubu, budu mu fandit kvůli němu.

 

Milan Panenka – Černilov

K vaší image patří bílá kšiltovka. Kdy jste ji začal nosit a dovedete si představit, že by byla v jiné barvě?

Začal jsem ji nosit v mládeži, přibližně okolo třiceti let. Nejdříve to bylo z praktických důvodů, pak jsem si na to zvykl. Bílá barva začala v Liberci, kde jsem ty kšiltovky dostával, lidi to vzali za své a dělali o ní i transparenty, tak jsem si ji už nechal. Dovedl bych si představit i jinou barvu, nemám ale důvod ji měnit, i když by to nebyl nějaký velký problém.

 

Pavel Kumpošt – Rybná nad Zdobnicí

Gratuluji, pane trenére, za krásný fotbal, který Slavia předváděla a za kvalitní výběr fotbalistů, který vám a nám dělá radost. Ze Slavie ovšem odešlo až moc kvalitních fotbalistů, nehrozí sešívaným ústup ze slávy?

Každý klub má určité období, které souvisí s generacemi hráčů, mají to i kluby jako Real nebo Barcelona. Vždy je tam určitá dynastie hráčů a úspěchy se odvíjejí od kvality hráčů, které máte. Vždy chvilku trvá, než si mužstvo znova sedne. V Česku jsme v jiných podmínkách a my se budeme v rámci možností snažit získávat nejlepší možné hráče jak u nás, tak i v zahraničí, a navazovat na to, co se nám podařilo. Otázka vždy je, jak si mužstvo sedne dohromady a jak rychle to bude.

 

Miroslav Vlach – Rychnov nad Kněžnou

Dostal jste už a zvažoval nabídku ze zahraničí. Můžete prozradit, o jakou ligu šlo?

Konkrétní nabídky jsem měl už v Liberci, nikdy jsem ale v sobě nenašel důvod, proč odejít. V Česku mi to vyhovuje, jsem tu rád. Způsob naší práce je vcelku specifický, v zahraničí musíte mluvit cizími jazyky tak, abyste dokázal vyjádřit to samé, co u nás v češtině. Rusko je samozřejmě trochu odlišnější, měl jsem ještě ruštinu na základce, tam je to jednodušší. Jednak se mi nechtělo odcházet, kdybych se ale někdy rozhodl odejít do zahraničí, musel bych být schopný mluvit tím konkrétním jazykem, abych tu práci mohl dělat stejně, jako tady v Česku.

 

Pavel Přikryl – Pohoří

Máte nějaký rituál před zápasem nebo nosíte talisman?

Rituálů má celý realizační tým i já hodně, to bychom tu byli dlouho. Jsou to věci, na které jsem zvyklý, doba do zápasu je dlouhá a nějakým způsobem mě to uklidňuje. Většinou se ale jedná o věci, které se nějak týkají utkání, střídání, zranění a podobných věcí. Dělám to proto, abych byl v pohodě a mohl to přenést i na hráče.

 

František Říčař – Dobruška

Je vaším snem vést jednou reprezentaci?

Nepoužil bych slovo sen, kdyby k tomu někdy došlo, byla by to samozřejmě pocta. Vůbec nad tím ale teď nepřemýšlím. Mým snem je fungovat v klubu a zažívat sezony jako třeba vloni.

 

Eduard Fendrych – Rychnov nad Kněžnou

Koho z trojice Messi, Hazard, které jste viděl na vlastní oči, a Ronaldo, byste chtěl do svého týmu a proč?

Kdybych si mohl vybrat, určitě bych chtěl Ronalda. Je to pro mě hráč, který nejvíce ovlivňuje výkon týmu. Všechno jsou to skvělí fotbalisté, Ronaldo je pro mě ale komplexní hráč, který ovládá všechny způsoby hry, včetně hry hlavou. Hazarda jsem viděl na vlastní oči a myslím si, že je ještě lepší, než si všichni myslíme. Mám ale rád komplexní hráče, a Ronaldo je silový, umí hrát hlavou, dát gól levou, pravou, z přímého kopu, penalty. A syn má navíc také nejradši Ronalda, vždy se mě ptá, proč ho nekoupíme do Slavie. (směje se)

Čtenářská diskuze
Tags: ,