ježkovy voči: Zelí budiž pochváleno

Vždycky okolo tohoto státního svátku, mám na mysli 28. říjen, nakládáme zelí. Není to už to ranné, někdy je dokonce přešlé podzimními mrazíky, což kvalitnímu zelí nevadí. Zelí rostoucí v lokalitách okolo Bolehoště a Mokrého patří v kvalitě ke špičce v Česku. Už roky si pro něj jezdíme do statku v zatáčce, uprostřed vesnice jménem Očelice. Podle množství návštěvníků nejsem zdaleka sám, kdo se na nabídku zdejšího provozovatele s důvěrou obrací. Kromě kvalitně nakrouhaného zelí zde můžete nakoupit také krásná jablka, zeleninu a teď před dušičkami také vazby na hroby. Pravda, ceny rok od roku stoupají, ale za kvalitu rád zaplatím.

Hedgehog

Foto: Jiří Plíštil

Letos jsme, jako ostatně i v minulých letech, nakládali zelí také pro naše přátele z Prahy. Dovezou si zelák (to je pro neznalce ona nádoba, do které se zelí na kvašení nakládá), my jim ho naplníme, necháme zakvasit. Když je proces kvašení ukončen a zelí je dostatečně kyselé, tak si ho odvezou do stověžaté matičky, aby se potěšili s neutuchajícím zdrojem vitaminu C a aby měli co přiložit na talíř, když k obědu je ono české tradiční vepřo – knedlo – zelo. Možná si řeknete, že právě tahle kombinace není právě ta nutričně nejzdravější, ale jak říká náš (také pražský) přítel, kdo jí nezdravě, ten si pochutná. Většinou má pravdu.

Naši kamarádi z matky měst se pro tentokrát rozhodli, že letos to bude jinak. Budou přímo přítomni onomu tajuplnému obřadu, kdy se zelí plní do oněch nádob, předtím dostatečně ochuceno solí, cibulí a také kmínem, promícháno a potom do zeláku napěchováno. Jak si někde v literatuře přečetli, nebo na internetu „vygůglovali“, zelí se má šlapat, aby bylo řádně upěchované a vešlo se ho do nádoby co největší množství. Možná si za tím účelem už tři dny předem myli nohu, nebo naopak možná i nemyli. Proti gustu žádný dišputát! To ovšem netušili, že doba šlapání zelí je dávno za námi. Přítrž jí učinili výrobci zeláků, kteří vstupní otvor této nádoby učinili tak malým, že noha nemá šanci. A tak se zelí pěchuje ručně.

Přátelé přišli, okouzleně hleděli na přípravu směsi a potom na vlastní proces plnění nádoby. To jsme ovšem s manželkou pracovali na jejich zeláku. Přece jenom, hosté mají jaksi přednost. Když přišel na řadu zelák náš, projevili přání přímo se zapojit do výrobního procesu. No proč ne, i Pražák přece může nakládat zelí a osvojit si tak tradiční přípravu tradiční součásti české kuchyně. Dlužno říci, šlo jim to docela od ruky. My jsme zatím pili dobré víno, které donesli. Celý tenhle technologický proces měl dvě výhody. Měli jsme o práci méně, to za prvé. A pokud by snad, nedej Bože, se něco při procesu kvašení zelí pokazilo, tak můžeme říci my nic, to Pražáci. Ale ono se určitě nic nepokazí.

A tak zatímco ve Vladislavském sále předával prezident medaile a řády těm, co si to už dávno zasloužili i těm, kteří si to ještě dlouho nezaslouží, tak my jsme v pohodě dopíjeli ono dobré červené víno, které se urodilo na vinicích jižní Moravy. A připíjeli na úspěch dobrého kysaného zelí, které se pro změnu rodí v kraji pod Orlickými horami.

Inu, každý kraj má to svoje!

Čtenářská diskuze