ježkovy voči: Zdroje jsou! Jak dlouho?

Jak asi čtenáři mých sloupků vědí, k publicistickému pořadu, kterým Česká televize znesnadňuje svým divákům po nedělním obědě trávení, mám již delší dobu vážné výhrady. Ano, jedná se o Otázky Václava Moravce. Ten po období ve výškách, kdy se vysílalo ze žižkovské televizní věže, sestoupil se svým pořadem do televizního studia na Kavčích horách. Zde hlavnímu protagonistovi pořadu zřídili jakousi klec, ne nepodobnou té, ze které reprezentanti disciplíny hod kladivem vrhají své kovové nářadí. Aby snad nebyla mýlka, komu tento kutloch patří, opatřili ho navíc zvětšeným autogramem moderátora, který nás svými úvahami na veřejnoprávním médiu obluzuje již čtrnáct let. Zářný příklad toho, jak si někdo může zprivatizovat médium veřejné služby.

Hedgehog

Foto: Jiří Plíštil

Přes všechny tyto mé výhrady k onomu pořadu a k osobě moderátora zvlášť, jsem se na Otázky tuto neděli díval. Tedy na jejich první hodinu. Oním magnetem, který mne ke sledování televizní publicistiky přitáhl, byla ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, nová hvězda sociální demokracie, před pár týdny zvolená místopředsedkyně socdem. Sledovat její vystoupení je zážitek. Jakmile spustí, je k nezastavení, oči jí začnou plát jakýmsi vnitřním plamenem, schopným sežehnout jejího diskusního soupeře. Maně mi připomněla zapálenou komunistku v podání Jany Dítětové ve filmové adaptaci slavného Kunderova románu Žert. Do oněch „zapálených“ padesátých let by pasovala úplně přesně. Jak svou rétorikou, tak i svými názory. Věty typu „nemohu ty udřené ženy, které by raději šly do důchodu předčasně, nechat strádat“ (volně reprodukováno) jsme slýchávaly v poněkud jiných časech.

Tentokrát byl jejím oponentem v diskusi europoslanec Luděk Niedermayer, bývalý guvernér ČNB. I když si o jeho proevropských postojích myslím své, jako odborníka a národohospodáře ho respektuji. S paní ministryní to neměl úplně lehké. Ta jako by z kapsy vypadla bývalému premiérovi Špidlovi, jehož okřídleným sloganem byla věta „Zdroje jsou“. O tom je přesvědčena i paní ministryně, která však zdroje příliš nehledá, pouze rozhazuje finance ne plnými hrstmi, ale lopatou uhelkou. Jestli je někdo schopen zruinovat český státní rozpočet, tak je to jistě ona. Ne darmo se jí v některých kruzích říká Dávkomat.

Námitky pana europoslance, že nelze rozdávat peníze, které reálně neexistují, zvláště ne v období, kdy ekonomika zpomaluje a recesi nelze vyloučit, odmítala briskně: „Rozpočtová odpovědnost je důležitá, ale nesmí to být jen o číslech. Ty přednášky o rozpočtové odpovědnosti jsou myslím nemístné“! A pokračovala: „Pokud najdeme dodatečné fiskální příjmy a budeme to přizpůsobovat, tak obavy mít nemusíme“! Když pak nezná řešení některých problémů, skončí u okřídlené věty: „Pojďme se podívat na daně!“ Zavedeme daň bankovní, daň sektorovou. Že však jejich výnos nepokryje její rozmáchlé požadavky, to jaksi lehce opomene. Prostě „zdroje jsou“! V jiném případě odpoví větou, že tento okruh otázek není zatím na stole.

Pan premiér Babiš z ní musí být u vytržení. Sice kritizuje, že paní ministryně neustále vrší požadavky a nehledá úspory uvnitř svého rezortu, ale to si dovolil moc. Jeho poslední prohlášení v tomto smyslu si s ním dotyčná jaksi „vyříká“. Alespoň tak to nějak prohlásila v televizi. Jedno však mají oba přece jen společné. Schopnost všechny úspěchy připisovat své osobě. U premiéra to nepřekvapuje, tam už jsme si zvykli na to, že já, já, já, jenom já! Teď tento model úspěšně kopíruje i paní Maláčová, protože já jsem přišla, já jsem zařídila, já připravuji, já budu prosazovat, případně ještě snad já a sociální demokracie.

Na důchody jde letos z rozpočtu 461 miliard, do oblasti sociální a důchodové politiky celkem 1,5 bilionu korun, což je 77 % státního rozpočtu téhle země.

Do roku 2020 by se měly, podle prohlášení vlády, zvednout penze na průměrných 15 000 Kč. Jak prohlásil Niedermayer, tahle čísla se dobře vyjímají na Twiteru, avšak realita – ta je poněkud jiná. A může být ještě horší.

A pak je tu ještě zaklínadlo evropských peněz, které ve značné míře záplatují finanční díry naší ekonomiky. Ty k nám zatím přitékají z Unie v poměrně značném množství. Nesmíme však zapomenout, kolik jich musíme nejprve do evropské pokladny poslat, a musíme si také uvědomit fakt, že v příštích plánovacích obdobích tento pramen značně vyschne. Už totiž nebudeme tím chudým příbuzným ve středu Evropy.

Všechna tato varovná znamení však tahle dáma jaksi nevnímá. Je to jak v té vzdálené Venezuele, kde řidič autobusu Maduro – momentálně prezident – také nevidí, jak kdysi bohatou zemi k bankrotu přivedl. Tohle by snad ale nemusel být náš vzor!

Čtenářská diskuze