ježkovy voči: Urbi et Orbi

Městu a Světu. Tak se jmenuje zvláštní poselství Svatého otce, které pronáší pravidelně u příležitosti nového kalendářního roku, o svátcích Kristova vzkříšení – Velikonocích a také zcela mimořádně při příležitosti zvolení nového Pontifika katolické církve. V souvislosti s koronavirovou pandemií zaznělo toto papežovo poselství také zcela mimořádně, v pátek 27. března. Předtím, ve středu 25. března, vyzval papež všechny křesťany na celém světě, ať patří k jakémukoliv ritu, aby se všichni v pravé poledne spojili v modlitbě Otče náš. Modlitbě, kterou znají všichni křesťané, modlitbě, kterou znají i mnozí, kteří mají pocit, že v Boha nevěří. V modlitbě, kterou nás učily naše babičky a matky. Pokud jsme se ovšem nenarodili do ateistického prostředí, kde jedinými vzývanými „bohy“ byl Marx, Lenin, případně Klement Gottwald.

Hedgehog

Foto: Jiří Plíštil

Také Česká televize se připojila ke streamingovým službám Vatikánu a zařadila přenos onoho papežova poselství do svého programu. Byl to, alespoň pro mne, zcela mimořádný zážitek. Vylidněné náměstí sv. Petra, obklíčené Berniniho kolonádou, nasvícené zvláštním modrým světlem, skrápěné silným deštěm. A tímto prostorem přichází starý muž, oděný v bílých papežských barvách, k pergole, umístěné na plošině před bazilikou, aby přednesl svojí promluvu, adresovanou nejen věčnému městu Římu, ale celému světu. Z té zvláštní opuštěnosti náměstka Kristova na zemi, v tom prostoru, který jindy kolotá desítkami tisíc poutníků z celého světa, až mrazilo. Doprovázel ho pouze jeho sekretář, aby mu pomohl při výstupu do schodů.

Zažil jsem tohle náměstí několikrát. Ať už ve spalujícím žáru, při audienci u dnes již svatého papeže Jana Pavla II., jako člen delegace parlamentního výboru, nebo také v dešti, při loňské pouti k výročí kanonizace svaté Anežky České. Ale z toho prázdného prostoru najednou dýchala přes televizní obrazovky jistá bezútěšnost, umocněná navíc situací, kterou my v Česku, stejně jako lidé v Itálii, v Evropě a prakticky na celém světě, zažíváme.

A pak zazněla slova evangelia svatého Matouše. Příběh o tom, jak apoštolové plují na rozbouřeném moři, kdy vlny zaplavují jejich kocábku a hrozí nebezpečí, že se skutečně potopí a všichni utonou. Jejich Mistr a Pán zatím na zádi lodi spí. Probudí ho a se strachem říkají: Mistře, nevadí ti, že toneme? A on jim odpovídá: Proč se bojíte malověrní, což nevidíte, že já jsem s vámi. A poručí větru a vlnám, aby se ztišili. A oni pochopí, že s ním jim nebezpečí opravdu nehrozí.

Omlouvám se, že jsem si dovolil velmi volně tlumočit slova evangelistova. Na ta potom navázal ve svém poselství Svatý otec František když zdůraznil, že síla víry osvobozuje od strachu a dává naději i v takto těžké době. „Obejmout Jeho Kříž znamená najít odvahu obejmout všechny rozpory nynější doby, vzdát se na chvíli všeho bažení po všemohoucnosti a majetku… Z tohoto místa, které vypráví o skálopevné Petrově víře, chtěl bych dnes večer svěřit vás všechny Pánu na přímluvu Madony… Zůstaňme sjednocení. Dejme pocítit svou blízkost těm nejosamocenějším a nejvíce zkoušeným lidem, svou blízkost lékařům, zdravotníkům a zdravotnicím, dobrovolníkům, blízkost státním představitelům, kteří přijali tvrdá opatření, ale pro naše dobro, policistům a vojákům, kteří udržují pořádek na ulicích, aby se dodržovalo, co požaduje vláda pro dobro nás všech. Blízkost všem.“

A poté všem posluchačům a divákům udělil požehnání Urbi et Orbi. A já jsem si najednou uvědomil, že papež na tom náměstí nebyl sám!

Moje babička občas říkala, když jsme se dostali do nějakého průšvihu: To máte za to, že se nemodlíte! Nechci vám nic vnucovat, ale občas mne napadá, jestli ta stará žena neměla pravdu.

Chci vám všem do těchto nelehkých dnů popřát hodně zdraví, sil a naděje. Zdá se, že tohle všechno ještě budeme potřebovat.

Čtenářská diskuze