jak to vidím já: Počasí neporučíš

Ten uplynulý víkend byl hodně výjimečný. V souvislosti s oním stoletým jubileem naší republiky se konaly snad tisíce akcí. Lípy se sázely jak na běžícím pásu, odhalovaly se sochy tatíčků Masaryků, Ach synku, synku se ozývalo ze všech stran.

jak to vidím já

Jediný, kdo nehleděl na sváteční atmosféru, bylo počasí. Tomu jako by bylo fuk, že takovéto významné jubileum by si zasloužilo počasí sice podzimní, ale prosluněné. Namísto toho déšť, mnohdy i sníh, vítr dosahující téměř parametrů vichřice, mlhavo, zataženo. Ani nad největší vojenskou přehlídkou v historii, jak byla vojenská paráda na Evropské třídě v Praze prezentována, se svatý Petr neustrnul. Prokřehlí vojáci i diváci a přítomnost gripenů avizoval jen rachot nad jejich hlavami. Tak už to někdy chodí. Desítky hodin plánů a příprav a nakonec všechno pokazí počasí. Jo, kde jsou ty časy, kdy jsme poroučeli větru, dešti, že! Ono to samozřejmě taky nefungovalo, ale jako agitační heslo to znělo dobře.

28. říjen je skutečný svátek nás všech. Před sto lety se naplnil sen mnoha generací, toužících vymanit se z rakouskou-uherského područí. Není tak důležité připomínat si toto výročí opulentními oslavami, které mnohdy mají jen málo společného s tímto tématem. Důležité je, abychom si tohle datum, tenhle svátek nesli ve svých srdcích a předávali ho také našim dětem. Nejsem si jistý, zda se nám to vždy daří. Pokud tahle smršť, které jsme v posledních dnech byli účastníky nebo pozorovateli, k tomu napomůže, pak to nebyl promarněný čas ani finance.

Za rok uvidíme.

Čtenářská diskuze