jak to vidím já: Mirákl

Zítra, ve středu, tomu bude bez jednoho měsíce právě sto let. Tehdy se dne 13. října 1917 shromáždilo v dolině Irija u vísky Aljustrel poblíž portugalského města Fátima zhruba sedmdesát tisíc lidí. Přišli proto, aby viděli mirákl – zázrak. Hustě pršelo, lidé, včetně zástupců tisku a fotografů, byli promoklí na kost. Začínali reptat, protože se nic nedělo. Tři malí pasáčci, Lucía dos Santos, její sestřenice Jacinta a bratranec Francisco Marto, však věděli, že jejich Paní, která se jim každého třináctého od května zjevovala, jistě přijde. Věřili!

jak to vidím já

V poledne se mraky náhle roztrhaly a slunce se objevilo jako tmavý disk, který měnil barvy a „tančil“ po obloze. Poté se oddělilo od oblohy a po klikaté dráze se vrhlo k zemi, aby se následně vrátilo na své místo. Tisíce lidí, kteří na vlastní oči spatřili tento úkaz, zjistily, že jejich oděvy náhle uschly.

V průběhu těchto zjevení obdržela malá Lucía od Paní, která se jim zjevovala, tři poselství, známá jako tři fatimská tajemství. To třetí bylo odtajněno až v roce 2000. Všechna se v zásadě týkala nutnosti návratu tohoto světa k Bohu, k Panně Marii a k modlitbě růžence.

Ve chvíli, kdy tyhle řádky čtete, jsem spolu se stovkami účastníků národní poutě ve Fatimě i já. Asi žádnému zázraku přítomni nebudeme. Pro nás však bude zázrak už jenom to, že v tento den můžeme na tomto místě být. Jistě si vzpomenu i na všechny čtenáře Orlického týdeníku.

Ti, co věří, vědí jistě, že to byl zázrak. Ti, co nevěří, budou hovořit o masové halucinaci a podvodu tří malých pasáčků. Někteří možná zapochybují.

Jedno je však jisté. Tenhle náš svět, tahle země, tenhle kontinent nepochybně „zázrak“ potřebuje. Jinak mu velmi reálně hrozí, že ve své současné podobě skončí. Možná i o tom hovořila „Paní světlem oděná“ k třem malým pasáčkům před sto lety v údolí Irija.

Čtenářská diskuze