jak to vidím já: Bobřík mlčení

Pro malého skauta to byla velká zkouška. Jeho úkolem bylo „ulovit“ tři bobříky, to je absolvovat tři úkoly v sebeovládání. Prvním byl „bobřík mlčení“ – nepromluvit 24 hodin, druhým „bobřík hladu“ – vydržet jeden den nejíst a třetím „bobřík samoty“ – vydržet sám od východu slunce do soumraku. Těch bobříků bylo samozřejmě víc, jak píše Jaroslav Foglar ve svých Hoších od Bobří řeky. Tyhle byly asi nejpopulárnější.

jak to vidím já

Uložit si bobříka mlčení bychom občas doporučili některým politikům. Stačí si pustit noční záznamy z jednání Poslanecké sněmovny, abychom pochopili, co znamená termín „mlácení prázdné slámy“. Vím, o čem mluvím. Valná většina těch, co pociťují nutkání postavit se za řečnický pultík, jen opakuje prázdné floskule. Čtou mnohdy to, co jim kdosi připravil, ve stylu „již to tady několikrát zaznělo, ale dovolte, abych i já se k tomuto tématu ještě vrátil…“. Slova, slova, slova!

Jsou však chvíle, kdy naopak je třeba promluvit. Zvláště jsem-li ústavní činitel, nebo dokonce hlava státu a existuje pro to pádný důvod. To dnešní výročí – 50 let od tragického 21. srpna 1968 – takovým důvodem jistě je.

Datum, které se nesmazatelně zapsalo do moderních dějin tohoto státu, přímo vyžaduje, abychom se k němu vyjádřili. Zeman svůj zásadní projev k tomuto datu nechystá.

„Svůj odvážný projev už pan prezident pronesl, když za počínající normalizace prohlásil, že nesouhlasí s okupací. Za tento postoj byl vyhozen z práce, z Vysoké školy ekonomické. Takový projev vydá za tisíce formálních a neupřímných proslovů…“.

Tak blbý argument pro prezidentské mlčení jsem už dlouho neslyšel. Místo pana prezidenta by si měl bobříka mlčení uložit jeho mluvčí. Zatím je tomu naopak.

Je to škoda. Občany této země, alespoň některé, názor hlavy státu zajímá. Ne ten, který vyjádřil před léty, ale ten, který má teď.

Jestli ovšem ještě nějaký má.

Čtenářská diskuze