Nikdy jsem neuměl prohrávat. Odmalička. Ve školce se musely opakovat hry, dokud jsem nevyhrál já. Hrozný, žít s tímhle břemenem. Fakt mi není co závidět. Naučit se prohrávat mě potkalo až po utkání poháru v Černíkovicích, kdy jsem pochopil, že není nutné vyhrát za každou cenu.
Byli jsme favority utkání, ale Černíkovice mají tuhý kořínek a zhruba v 70. minutě bylo utkání v remíze. Dostal jsem se ve vápně do vyložené šance. Brankář domácích Jakub Jedlinský proti mně vyběhl.
Ihned mi secvaklo, že když udělám kličku, tak zaťukám na tyčku a nazdar. Míč jsem si ale posunul moc a věděl jsem, že mi uteče. Jsou to mikrovteřiny, kdy musíte udělat nějaké rozhodnutí. Míč se mi kutálel jinam, než jsem chtěl. To je věc, kterou nesnáším. Když se mi něco kutálí jinam, než chci já. Neumím prohrávat. Jakub o mě zavadil a já toho využil. I když míč už byl někde tam, na těch jejich kurtech, fláknout sebou na zem umím dobře.
Faul? Ani náhodou! Odešel jsem z místa činu s hlavou dole, a i když jsem byl na penaltu určený já, nechtěl jsem ji kopat. Byl jsem otočený zády a doufal, že ji neproměníme. Cítil jsem se jako zloděj. Ona to taky byla pravda. Penaltu jsme proměnili a zápas vyhráli o dva góly.
Zápas jsem dohrál jako duch. Je to už asi osm let. V ten den jsem se naučil prohrávat. Takhle sklopenou hlavu jsem nikdy v životě neměl a štve mě to dodnes. Raději bych tenkrát prohrál. Omlouvám se každému, kdo to musel vidět, a speciálně panu Jedlinskému v brance. Není důležité vyhrát za každou cenu!
Tomáš Rejzek – SK Přepychy
Máte i vy nějakou vzpomínku nebo vtipný příběh, o které se chcete podělit? Napište nám je na e-mail: sport@orlickytydenik.cz a my je rádi zveřejníme.
