Dobruška si připomene výročí narození Františka Adolfa Šuberta

DOBRUŠKA – Na konci března oslaví v Dobrušce výročí slavného rodáka Františka Adolfa Šuberta.

F.A.Šubert krátce před smrtí ve svém pražském bytě

F. A. Šubert krátce před smrtí ve svém pražském bytě.
Foto: MěÚ Dobruška

František Adolf Šubert (*27. března 1849 v Dobrušce, +8. září 1915 v Praze) se narodil jako nejmladší potomek sedláře Antonína Matěje Šuberta a jeho ženy Anny Josefy. Františkova maminka pocházela ze starého lesnického rodu Wobořilů a v mládí pracovala jako služebná ve Vídni. Později proto mohla doma občas vyprávět o slavnostech císařského dvora. Františkovi rodiče měli velmi harmonické manželství, ale nikoliv snadný život. Již rok po svatbě se jim narodila trojčata, která ale ještě tentýž den zemřela. Pořádek, šetrnost, důkladnost a slušnost patřily k hlavním pravidlům jejich domácnosti a ty vštěpovali i svým dětem.

Náboženský zpěv a modlitby

Při výchově dětí upřednostňovali vlastní příklad a skutky před pouhými slovy a k tělesným trestům sahali jen výjimečně. Každé ráno rodiny Šubertů začínalo a každý večer končil nábožným zpěvem s modlitbou. Hluboká zakotvenost v katolické víře jim pomáhala překonávat všechny každodenní starosti. Díky ní dokázali unést i to, že jen čtyři z jejich celkem devíti dětí se dožily dospělosti. Mimořádné nadání se u Františka projevovalo již v nejútlejším dětství, kdy kromě pozorného sledování výkladu učitelů naplňoval svou touhu po stále nových vědomostech hlavně četbou knih, které si půjčoval nejprve od učitele a o něco později od pekaře Laichtera (otce budoucího nakladatele Jana Laichtera).

Malého Františka také neodolatelně přitahovala představení ochotnického divadla. Jak sám v knize U nás v Dobrušce píše: „Jako školáček dobrušský nechyběl jsem snad na žádném divadelním představení. Pan učitel Novák dirigoval při nich šestičlenný meziaktní orchestr, hraje sám na housle. Abychom se dostali lacino do divadla, nesli jsme tam, dva zanícenci, jeho housle tak, že jeden z nás nesl housle ve futrále a druhý smyčec. Dobromyslný pokladník nás propustil vždycky bez závady…“. Za zmínku stojí i to, že výše zmiňovaným druhým „zanícencem“ byl nejlepší Šubertův kamarád, židovský chlapec Vilík Neumann, syn dobrušského „košeráka“ (řezníka, který rituálně porážel zvířata). Toto hluboké přátelství otevřelo malému Františkovi tajemná zákoutí židovských domů, jejich uzavřených dvorků, synagogy a židovského hřbitova. V roce 1860 ale přichází chvíle, kdy se musí tito nerozluční přátelé navždy rozejít. Na přání maminky, která si přála mít ze svého nejmladšího syna katolického kněze, odchází jedenáctiletý František na studia do Hradce Králové.

Po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové v roce 1868 studuje na filosofické fakultě pražské university jen krátce. Vede ho k tomu ekonomická nutnost, kdy se po smrti otce (19. února 1869) musí v Praze zcela sám uživit. Láká ho novinářská práce, ve které se postupně zdokonaluje. Řídí časopis Brousek (1873 – 1878), pracuje v redakci Politiky a přispívá do časopisů Čech a Vlasta. Neúnavně píše básně, historické romány (Zajetí krále Václava – 1875, Král Jiří z Poděbrad – 1876), povídky a zejména dramata (Probuzenci – 1882, Jan Výrava – 1886, Drama čtyř chudých stěn – 1893 aj.).

Na Dobrušku nezapomněl

Zaujímá významné postavení ve Sboru pro postavení Národního divadla a je za své zásluhy roku 1883 jmenován jeho ředitelem. V nakladatelství Otto vydává v letech 1881 až 1884 o tomto divadle nádhernou monografii.

Otevírá scénu Zlaté kapličky předním světovým dílům a českým tvůrcům. V roce 1892 organizuje zájezd Národního divadla do Vídně, kde úspěšně představuje světu českou divadelní, operní, baletní a hudební tvorbu.

Stále přitom neztrácí kontakt s amatérskými divadelníky z Dobrušky a nezištně jim pomáhá. Nevšední pracovitost ho předurčila k tomu, aby stál i u kolébky novodobého českého regionálního muzejnictví a národopisu. Stalo se tak prostřednictvím mimořádně úspěšné Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895. Díky ní se podařilo shromáždit, a tím i pro budoucnost zachovat velké množství mimořádně cenných předmětů dokumentujících život našich předků. Navzdory slávě a úspěchu nezapomíná ani na skromné začátky ve svém rodném městě, a proto zde v roce 1899 zakládá nadaci „ku prospěchu sirotků a vůbec nejchudších dětí v Dobrušce“ a k tomuto účelu daruje značnou částku. Poté, co v roce 1900 Národní divadlo ovládla mladočeská strana, z něj musí s celým dosavadním staročeským vedením odejít. S nezdolným odhodláním připravuje stavbu dalšího pražského divadla a stává se ředitelem České grafické unie (do roku 1903). Od roku 1903 rediguje jako hlavní redaktor Ottův Malý slovník naučný a je aktivním členem řady spolků, především pak Spolku českých žurnalistů a Ústřední matice školské.

První ředitel divadla

V roce 1907 se staročechům konečně podařilo otevřít Vinohradské divadlo a Šubert je jmenován nakrátko jeho prvním ředitelem. Od roku 1908 se věnuje převážně práci novinářské (Osvěta, Národní politika) a spisovatelské (zejména monografie a memoáry, za zmínku stojí zejména dílo U nás v Dobrušce (1916), kde mimo jiné vzpomíná na zásady rodičů otcovo: „Všeho si všímat“ a matčino: „Jeden druhému pomáhat“). Tedy zásady, kterými se F. A. Šubert snažil po celý svůj obdivuhodně činorodý a plodný život řídit.

VLADIMÍR SVATOŇ

Čtenářská diskuze