Častolovický rodák a patriot František Kühn

ČASTOLOVICE – Z častolovického zpravodaje Zdroj jsme převzali článek o Františku Kühnovi, rodákovi z Častolovic.

Castolovsti branci 1960-2 (1)

Branci z roku 1960 Václav Buřil a František Kühn (vpravo).
Foto: Archiv Františka Kühna

Častolovický patriot sice již osmadvacet let žije v Přerově, ale při osobním setkání rád zavzpomínal na dřívější poměry v Častolovicích nebo na svá školní léta. Ve svém vyprávění se vrací až na úplný začátek svého života, je až s podivem nakolik si tyto chvíle pamatuje ještě dnes.

„Narodil jsem se v baráčku, kde tehdy bydleli Kašparovi. Na svět mi pomohla porodní bába, paní Dočkalová. Maminka měla těžký porod, ale už druhý den po porodu, tenkrát to ani jinak nešlo, nebyly peníze a navíc se splácel barák, mě maminka vzala na pole. Vzala s sebou plátěný pytel s krupicovou kaší a položila mě pod remízky u bažantnice, aby na mě nesvítilo slunce. Tenkrát jsem prý ani nezaplakal.“

Dříve bylo jinak

Tehdejší poměry a podoba Častolovic se o mnoho lišily oproti současnosti, v tom mi dají za pravdu zejména pamětníci, osobně tuto dobu ani nemohu pamatovat. Zaposlouchávám se tedy do vyprávění pana Františka a vracím se společně s ním do doby jeho mládí.

„Všichni měli hospodářství, políčko, stodolu a v ní hospodářská zvířata, zejména krávy. Mléko se prodávalo v konvích, tehdy mě pro něj posílala babička. Všechny děti chodily na nákup rády, prodavač jim totiž dal od cesty homole – čokoládu. Prodávaly se špalky, cucavé bonbony nebo šumáky za dvacet halířů.“

Řemesla, která jsou dnes spíše ojedinělá, tehdy nebyla ničím neobvyklým, ba právě naopak. Je škoda, že v dnešní době už jsou tyto tradiční řemesla takřka zapomenutá.

„Bydlel jsem v Havlíčkově ulici, poblíž, v nájemních bytech, žili hráč na trumpetu Kašpar a holič Cimfl, který objížděl po vesnicích na kole po nemohoucích, aby je oholil a ostříhal. Pan Hubáček měl kamenictví, pan Horský vyráběl tahací harmoniky a dodával klapky na piána do Hradce Králové. Naproti němu bydlel knoflíkář a opodál švec.“

Na první stupeň základní školy docházel pan František stejně jako jeho vrstevníci do Častolovic, zatímco poté většina žáků začala do školy do Kostelce docházet pěšky, pan František tam po tři roky jezdil na kole.

Ve škole se učil dobře

„Ve škole jsem se dobře učil, vůbec se nestydím za vysvědčení, ale nebyl jsem žádný šplhoun. Všechny předměty jsem měl za jedna nebo nejhůře za dvě, ale představte si, já jako budoucí muzikant, jsem měl z hudební výchovy za tři. Kazilo mi to na střední škole průměr celé tři roky.“

Po absolvování ročního učebního kurzu nastoupil v 56. roce na tři roky do učení jako soustružník kovů. Pracoval jako obsluha soustruhu u Rojka v Častolovicích, krátce na to ho však odveleli na vojnu na Slovensko.

„V Bratislavě byly školy důstojníků v záloze. Ze 450 lidí jsem tam byl jediný Čech, jinak samí Slováci a Maďaři. Strávil jsem tam 13 měsíců, pak jsem působil jako velitel čety v Rokytnici. Dostal jsem na starost ty největší lotry, ve svých 25 letech jsem byl stejně starý jako oni a přitom jsem jim měl velet.“

Po návratu z vojny se na dva roky vrátil zpět k Rojkovi, poté však kývl na pracovní nabídku do Dobrušky. S Dobruškou se pojí jeho muzikantství, založil si tam kapelu, hráli swing a poté rock and roll.

„Hrál jsem s muzikanty, které jsem vůbec neznal, ti mě pozvali na hraní do Šerlichu, kde jsem se seznámil s Hankou z Přerova, mou bývalou manželkou. Tenkrát jsem jel za ní autobusem do Přerova na Živáň. Byla to velká sláva, na dvoře byly lampiony, pět magnetofonů, kotoučáků.

Přivezl jsem tam své nahrávky, nakonec to dopadlo tak, že jsem přijel domů skoro za týden. Pan mistr mě už pomalu chtěl nechat shánět federální ústřednou.“

Z Dobrušky se na naléhání paní Hanky nakonec přestěhoval do Přerova, kde žije již 28 let. Do Častolovic už sice jezdí pouze párkrát do roka na setkání se svými bývalými spolužáky či na zahrádkářskou výstavu, kde hrají jeho kamarádi, muzikanti, nicméně na své rodné městečko si rád a často vzpomene.

Čtenářská diskuze